Shakes & Fidget - The Game - Supportforum  
  #1  
Staré 22-07-2010, 19:56
Avatar hráče Arthur I
Arthur I Arthur I je offline
Kostlivý bojovník
 
Datum registrace: Jul 2010
Příspěvky: 12
Standardní Příběhy od krbového ohně

Kdyby měl někdo nějákou kratičkou povídku nebo básničku, tak se to hodí právě sem :D
Zelená znamená nový příspěvěk

Naposledy upraveno Arthur I; 17-08-2010 v 22:27.
Odpovědět s citací
  #2  
Staré 25-07-2010, 13:16
Avatar hráče Arthur I
Arthur I Arthur I je offline
Kostlivý bojovník
 
Datum registrace: Jul 2010
Příspěvky: 12
Standardní

Uprostřed malinkého údolí, které bylo obklopené vysokými a zasněženými horami, leželo jedno malinkaté městečko. Ono to nebylo ani městečko ale spíše něco jako rozměrnější víska. Někteří zlí jazykové dokonce říkali, že to bylo jen uskupení štamgastů kolem jedné hospody, když už se jim nechtělo denně šlapat tam a zase zpět z jejich samot na úpatí hor. Přes toto malé líbezné městečko-vesnici, vedla nejedna důležitá cesta, která spojovala mohutné říše a malinkaté královstvíčka. Hospoda, jenž se vněm nacházela a kolem které se zde odvíjely všechny důležité i nedůležité záležitosti, neměla z těchto zřetelných důvodů nouzi o návštěvníky. Zkrátka bylo vždy narváno až po střechu, jak se říká a většinou si nebylo kde sednout, stoupnout či za co viset. Návštěvníci téhle hospody byli věru různí. Například gnómové co cestovali do svých měst za vědou, poznáním a taky za ženskýma. Trpaslíci co hledali zlato, železo či jiné drahé rudy, co by jim zajistily doživotní přísun piva. V neposlední řadě ji ale navštěvovali také lidé co se hnali za orky a orkové co se hnali za lidmi. Zde však nebylo nikdy většího problému (kromě neustálých bitek a vražd), protože všichni svorně uznávali nepsanou neutralitu tohoto malého údolí. Proto zde nebyl tak velký problém aby jste viděli, jak se zde opíjí člověk s orkem a trpaslíkem dohromady, přičemž zpívají písničku. Lidé většinou zpívali o slávě, trpaslíci zase o zlatě, stříbře, mědi, železu no atak dále, nu a ork hlavně o krvi a válkách. Můžete namítat že zpívali každý o něčem jiném, ale myslím že v těch vzácných a krátkých chvílích to bylo úplně jedno. Tak tedy zde v malé, mezihorské hospůdce U Rozlícený Vopice, kde jdou spory stranou, ovšem někdy vznikají i nové, začíná menší příběh. Může to být příběh o penězích, přátelství, válce či o hrdinství…to je ale už na čtenáři aby se rozhodl sám co v něm spatří.

Inu stalo se to za panování moudrého krále Magnuse I, též zvaného Držgrešle Magňák, který měl ve svém znaku známe motto „kdo šetří má za tři“. Král Magnus se ho držel celý život až na to jednou doslova doplatil, když odmítl nadále platit svou osobní stráž, protože kdo by ho chtěl zavraždit že? A tak ho v útlém věku nedožitých 103 let, zpravil ze světa nájemný vrah, když si vyšel na ranní vycházku po hřebeni Dračího zubu (hora byla vysoká jen 3801 m n. m., což byl zdejší průměr). V našem malém městě a hospůdce, však běžel život svým tempem, nehledě na obměny ve vedení prťavoučkého království. Vlastních problémů tu totiž měli místní více než dost. Městem denně projížděly povozy, hrdinové, lumpové, kouzelníci či jiná pakáž a proto zde byly na denním pořádku vraždy, loupeže nebo rvačky. Den, kdy náš příběh začal, byl už od rána podivně tichý a po silnici neprošel ani živáček. V hostinci U Rozlícený Vopice barman Barvochomejtko zrovna uklízel po včerejším opíjecím večeru. Čistotu si dokázal Barvochomejtko vždy ohlídat, takže jakmile vstali i poslední ranní ptáčata ze země u výčepu (což je stálo později 6 stříbrných za nocleh), rozdal jim košťata a přinutil je uklízet ten svinčík co si tu nadělali. Po včerejší akci "Opijme se do minuty z lahve rumu bez rozumu" ho zde taky nebylo málo.

Když sluneční kotouč postoupil drahně dopředu a v hostinci nebylo ani nohy, což bylo už samo o sobě nanejvýše podezřelé, Barvochomejtko začal silně uvažovat o dezerci do své postele a ponechá hospodu na starost svým zaměstancům. V tom ale do hostince vstoupili dva muži zahalení do cestovních plášťů s kápí. Za sebou táhli obrovitého orka v řetězech. Všichni tři si poté sedli do nejtemnějšího koutu v místnosti a zařvali na Barvochomejtka objednávku na nějaké jídlo a pití, což on vyplnil rychlostí světla (no možná zvuku….nebo v tempu nějaké jiné rychlostní veličiny). Potom už jen pozoroval dění v jeho lokále.
„Říkám ti že ho prodáme na prvním trhu z otroky Karle. A hned ty prachy propijem, ať z toho taky něco máme!“ řekl jeden z nich a sundal si z hlavy kapuci co mu stínila obličej. Byl docela mladý ale jizvy v jeho obličeji pravily, že už možná pár šarvátek prožil. Druhý muž, jehož mladík oslovil jménem Karel, se chvíli odmlčel načež hlubokým, chraplavým hlasem povídal „Ne! Předáme ho do rukou spravedlnosti a konec řečí!“ a i on si potom shrnul kapuci z hlavy. Byl zřetelně starší oproti mladíkovi. Snad by se mohlo jednat i o otce se synem. Starý muž měl vlasy již silně prostoupené stříbrnou barvou a ani plnovous nemohl zakrýt jeho vrásky na obličeji. Ork na oba muže hleděl skelným pohledem, jako by z něho veškerá divokost jeho národa vyprchala.
Když se oba muži dosyta najedli hodili orkovi zbytky a nechali ho dopít jejich pivo.
„Martine, musíme odsud zmizet.“ řekl zase ten starý a zvedl se ze židle. „ Za chvíli tady můžou být a nechtěl bych aby nás NĚKDO zastihnul zrovna s tímhle zelenáčem“
„Hele Karle neblázni. Diť máme dobrý půl den náskok a navíc….víš že máme výhodu dvou mečů proti ničemu“ při čemž se mladík pousmál a povytáhl jílec svého meče který byl schovaný pod jeho cestovním pláštěm. Barvochomejtko to všechno svým ostřížím zrakem pozoroval a nemohl uvěřit že si nevšiml těch zbraní. „Tohle musej být zkušení horalové z Halgrimu“ řekl si. Slyšel už o Halgrimských horalech hodně, ale málo kdy se zastavili u něj v podniku a ještě méněkrát je viděl vést si orka na řetězu. Jejich pověstné krátké meče, které schovávají pod plášti jsou často nepříjemným překvapením pro soupeře co nečekají odpor. Halgrimští jsou také obávaní válečníci a často je najímají králové a drobní pánové, aby rozšířili jejich vojska. Žijí hluboko v horách a jen málokdy scházejí dolů pro své záležitosti. Do válek putují potichu a většinou po hřebenech vysokých hor, aby neslevili ve své fyzické připravenosti (no pravda ale je že je to dost často vyčerpá a pak jen týdny leží ve vojenském táboře a skučí že je bolí strašně nohy).
Vprostřed rozhovoru obou halgrimů, vstoupil do hospody malý nenápadný človíček. Byl to snad gnóm nebo trpaslík. Možná něco napůl. No řekněme že to byl gnómtrpaslík. Jeho hlava se blýskala a házela prasátka od vyleštěné plešky. Jeho hlavu však lemovaly zbytky černých vlasů, které na tváři přecházely v hustý plnovous, což zase ale nestačilo na odvedení pozornosti od obrovského špičatého nosu, jimž by se dala orat úrodná půda. Zvláštní osůbka byla oblečená do purpurového pláště pošitého zlatými a stříbrnými hvězdičkami. Kolem pasu se měl upnutý kožený a pevně vypadající pás, na kterém se mu houpaly různé kožené váčky s neznámým obsahem. Hůl o kterou se opíral trochu napovídala, že by se taky mohlo jednat o mága (když už ne ten směšný purpurový hábit), ačkoliv byla na konci obdařena jakoby železným trychtýřem.

Malý mužíček ani na chvíli nezaváhal, snad jen možná minutku dvě, a namířil si to přímo ke dvoum diskutujícím mužům a k obrovitému orkovi. Ork náhle ožil a začal se potutelně smát, když spatřil malého až velmi směšného dobrodruha.
„Omluvte mě pánové“ vykřikl mužík „obávám se že máte něco co nepatří Vám!“ Když tato slova vyřkl, nezněly nějak moc bojovnicky a chvílemi se i zdálo, že se mu třepe hlas nervozitou (ale spíše tím strachem).
„Ehrrrmmrr“ odkašlal si Karel, kterému zaskočil hlt piva. „To jako že mluvíš s náma jó?“ ušklíbl se, popotáhl slinu a plivnul před narušitele jejich rozhovoru neuvěřitelně velký flusanec.
„Agmin jméno mé“ díval se na tu nechutnost a pokračoval již o něco jistějším hlasem „Syn Nómiho Tlučhubsona, jestli chcete vědět“ řekl ještě naštvaněji, když mu jeho pohled tentokrát spočinul na potřísněném rouchu, jehož se ty nechutné plivance bohužel dotkly.
„Vím že Vám připadám jako Mág a tak se mě určitě právem obáváte pánové!“ Agmin se na chvíli odmlčel a předpokládal že bude nějaká reakce z publika. „Mno“ pokračoval po trapném tichu „ale to se Vám opravdu jen zdá, jelikož já jsem známý alchymista, dobrodruh, hvězdář a také neohrožený bojovník a vznáším zde požadavek na toho orka, který má patřit mě a ne Vám usmrkancům co zrovna vylezli z ovčí boudy někde v horách!“ tohle už pronesl Agmin velice důrazným hlasem a možná od něho on sám očekával, že se ho poutníci zaleknou. Ovšem to se samozřejmě nestalo
Halgrimové se dali do smíchu a jak se ukázalo, byl to až záchvat smíchu když nepřestával ani po dvou dlouhých minutách. Agmin si netrpělivě poklepával nožkou a na holém čele mu začínaly nabíhat žilky. Barvochomejtko už věděl, která bije (takových situací už tady zažil nemálo) a začal se dekovat pod pult kde měl pro nejhorší případy schované magické kladivo hromů, které si přinesl ještě z válek o Hromskou Sobotu.
„Chlapíku“ řekl teď Martin a vstával ze židle šahajíce při tom pod plášť pro meč „jestli ti je život aspoň trochu milý, zkus vodsud odprejsknout než z tebe nadělám dva a ještě menší hajzlíky“. V tom se zablísklo a zazněl strašný hrom. Přes kouř nebylo nic vidět. Všichni začali kašlat a rozhánět tu zatracenou štiplavou mlhu.
„Sakra! Příště míň prachu“ ozvalo se zaklení odněkud zdola, kde před tím stával Agmin.
Po chvíli ticha, a také když se kouř rozvířil, stáli všichni na svých místech kde před tím. Martin a Karel měli krvavé oči a nevěřícně se dívali na malého očuzeného mužíčka který drží kousky toho o co se před tím původně opíral.
„Ajaj...hmm... no takže kde jsme to byli?“ zeptal se s nevinným výrazem na jeho očouzeném obličeji.
Agmin už začal uvažovat co asi dají na jeho náhrobní kámen „Zemřel v hospodě s očouzeným ksichtem a s imbecilním úsměvem na tváři“.
Pak se ale naštěstí oba Halgrimští svalili na zem, když o ně ork přerazil masivní dubovou lavici, hojné to vybavení v hostinci. Využil toho rachotu a kouře ke svému osvobození z okovů.

Zbědovaný ork, potom co opatrně položil zbytky lavice začal lamentovat „Oh já převelice děkovat můj pane, že vy mě zachránit a ouplně sám. Malohnus už myslel že Vás nikdy neuvidí. Mužové přijít do dílny v Severínu a oni mě praštit a unést. Oni si myslet že já ork Špatnozub. Oni myslet že já lupič. O pane jak já rád že jsem zase s Váma.“
Agmin se začal oprašovat a blahosklonně pronesl „Ale Malohnusi, vždyť dobře víš že se o své lidi vždy postarám!“ při čemž nahodil škleb vznešeného pána který uděluje službu svému leníku. Agmin přišel původně do hospody aby se optal na informace o únoscích svého zaměstnance a přítele Malohnuse, ale když viděl že tam sedí, nebylo už cesty zpět. Zbytek jeho kumpanie byl moc daleko a Malohnus ho už zmerčil. Kdyby zdrhnul, Malohnusovo přátelství by zřejmě kleslo na velmi nízký stupeň. Takhle riskoval svůj kejhák, ale zase měl o něco více vděčnějšího kamaráda co by za něj ruku do ohně dal. I když tak teď uvažoval, kdyby je nepřetáhl tou zatracenou lavicí, asi by teď on sám předkládal bohům účty. No ale vše dopadlo tak jak mělo, řekl si v duchu a pousmál se. Příště musí zkusit dát to těch nových nábojů, pro své pušky, méně černého prachu.
„No nic Malohnusi. Já se teď trochu opláchnu, dáme si nějaký ten tupláček místního piva a ty mi můžeš potom říct co se to vlastně v Severínu stalo“.
„Hej barmane“ křikl na Barvochomejtka „Dones nám něco k pití a postarej se o ty dva otrapy. Jo abych nezapomněl. Tady máš na přilepšenou“ a hodil mu deset zlaťáků, co vylovil z jednoho ze svých váčků.
„Ó můj pane! Vaše přání je mi rozkazem“ zvolal Barvochomejtko a začal se zase drápat z pod výčepního pultu, kde si ještě před chvílí myslel, že bohové seslali na jeho hospodu hromobití, aby ho ztrestali za jeho časté klení a rouhání. Sesbíral svých deset zlatých, pak chytl Martina i Karla za nohu a odtáhl je ven před hospodu (tak jak to měl ostatně ve zvyku se všemi co dopadli podobně). Když vyšel ven propadl zvláštnímu pocitu ale nevěděl jakému. Cítil že tu není něco v pořádku a jako by měl strach. Opřel dva nešťastníky o kašnu a pak mu to došlo. Město bylo jako po vymření. Nikde žádní prodejci ani dobrodruzi na cestách. „Gmbrfm“ zabrumlal si pod vousy a šel zpět k výčepu.
Agmin se po opláchnutí pustil s Malohnusem do pití piva a tak nevnímal jak čas plyne. Povídali si o tom co Malohnus musel vytrpět po únosu z věže Severín, kde má Agmin svoji údržbářskou dílnu a kde ještě nedávno pobýval. Před dvěma týdny ho tam Agmi poslal aby chránil tři trpaslíky ve službě, kteří zde měli provádět opravy a služební povinnosti. Malohnus je určitě dobrá záruka bezpečí a pokoje, kvůli jeho válečnické povaze, ale během noci se ti dva horalové přikladli k věži a spoutali bránící se trpaslíky. Mala zmlátili dost škaredě a odtáhli ho sebou v domnění že se jedná o orčího lupiče Špatnozuba. Týden a tři dny je pronásledovali a naháněli aby ho zachránili, až se to nakonec právě Agmimu podařilo. Když už přišel na řadu čtvrtý tuplák, vřítili se do hostince dva další gnómové, jeden trpaslík a člověk. Oba gnómové vypadali jako bratři. Měli stejně rezaté a dlouhé vlasy. Kníry, které jim sahali délkou až ke krku a na koncích byly zakroucené směrem ke stropu. Oči měli oba modré, až na to že tomu většímu z nich jedno chybělo a měl místo něj černou pásku. Trpaslík byl velmi statné postavy, tak jak trpaslíci bývají, a proto nebylo divu že jeho paže byli širší než stehna průměrného člověka. Dlouhý vous mu sahal po pás a blyštivé oči těkaly z jednoho koutu hospody na druhý. Člověk vypadal z celé téhle čtveřice nejvíce klidně. Měl krátce střižené hnědé vlasy, zelené oči a orlí nos. U pasu se mu houpal jeden a půl ruční meč. Jeho drátěná košile mohla napovědět i neznalému pozorovateli, že zde nepůjde o ševcovského tovaryše.

„Malohnusi ty zavšivený orku“ vykřikl jednooký gnóm s neskrývanou radostí v hlase. „Už jsem myslel že je po tobě a nebo že seš prodanej do otroctví a ty tady nasáváš jedno pivo za druhým s tím naším prohnaným bráchou Agminem. Celestýn to povídal že budeš někde zalezlej na pívu Agmine“
„Bagoude!“ okřikl Agmin jednookého gnóma „já na rozdíl od tebe a Celestýna používám to čemu se říká mozek! Takže my bylo jasný že Malohnus může být jedině někde poblíž nějaké pípy.“
Po téhle poznámce se všichni začali smát a šli za nimi ke stolu. Dvojčata Bagoud a Celestýn byli samozřejmě bratři od Agmina. Inženýři co mu pomáhali a starali se o řádný chod podniku. Trpaslík se jmenoval Drtikámen a byl expertem přes kovy. Pomáhal Agmimu s celou jeho mašinérií tím, že mu hledal zásoby vhodných kovů na výrobu. No a člověk se jmenoval Markus. Byl nájemným žoldákem ve službách Agminových, ale sžil se s celou partou na tolik, že jeho nízký žold už zcela pustil z hlavy.
„Hele nesmíme tady zůstat dlouho Agmine“ řekl Celestýn po chvíli šťastného shledání a loupl pohledem po Barvochomejtkovi, který jim zrovna přinesl pití „Máme špatný zprávy z průsmyku. Za chvíli tady bude pěkně horko“
„Tak to vyklop Celestýne! Co se děje tak důležitého!“ uškelibl se Agmi a přihnul si zhluboka ze svého tupláku.
„Už včera večer zablokovali průsmyk Malých Cest nějací lidi co si říkali pohraničníci a nepustili nikoho dovnitř ani ven. Říkali že je v údolí prý nějaká nákaza či co.
No ale dneska ráno zátarasy zbourali a do údolím pochoduje armáda.Z druhý strany na to vyrazila zasejc jiná armáda. Ta prej pro změnu říká, že tu jde chránit naše lidi. Prostě to v tomhle městě brzy začne vypadat jak na podělaným vojenským cvišti“
Agmin to všechno poslouchal se zájmem, ovšem tohle všechno nějakou tu dobu tušil. Už před měsíci viděl jak se sbírají vojska na jihu i na severu od hor. Dvě malá království se rozhodly že někomu z nich to ještě menší království uprostřed hor patřit musí. Pomlátí se mezi sebou, zavedou tu armádu a budou se platit kruté daně. Malé údolíčko, které bylo po staletí uznávaným neutrálním územím se teď bude muset podřídit autoritám a zákonům.
„Kde jste nechali Horský vánek?“
„Neboj Agmi.“ odpověděl Drtikámen „Je pěkně ukotvená kousek za městem aby nebyla moc na očích“
Když celá tahle partička dopila jednu rundu, vyrazila přímo z hospody U Rozlícený Vopice vstříc dobrodružství, které nikdo z nich nečekal. Události jenž měly přijít, změní chod města i celého údolí. Ovšem teď šli za město, do lesů kde byla ukotvena ta největší vzducholoď, kterou kdy kdo vyrobil. Nádherný vzdušný koráb, který dokázal přepravit velké náklady za nízké ceny a hlavně v tempu, kterému se nemohly vyrovnat žádné pozemní doručovací a zásilkové společnosti. Agmin a celý jeho podnik, který vynalézal nové způsoby dopravy, nové stroje ale také i zbraně, nebyl moc světoznámý ale Agmin to tak chtěl mít i nadále. Byla to jeho touha, mít svůj maličký podnik, který ho bude dostatečně živit a sponzorovat jeho ulítlé nápady a konstrukce. Co ovšem nevěděl bylo to, že jeho vynálezy byly jedny z nejlepších co v těch dobách byly vynalezeny. Většina z nich ovšem nespatřila světlo světa, když je uznal za až moc ulítlé i pro něj, natož pro někoho cizího.

Celá skupina našich vzduchoplavců dorazila na mýtinu v lese kousek za městem, kde byla vzducholoď jménem Horský vánek ukotvena. Byla to vskutku monstrózní loď, vyrobená ze dřeva a až nápadně se podobala zaoceánským galeonám co převáží zboží z kontinentů na jiné kontinenty. Celou dřevěnou konstrukci pak nesl obrovitý vak ve tvaru vejce, který byl naplněn plynovou směsí, kterou vyráběl podle svého receptu. Oproti běžnému plynu co se používal u jiných vzducholodí, byla tahle naplněna plynem nehořlavým. Odpadalo tím riziko, že když si někdo na palubě zapálí dýmku, vyletí do vzduchu o pár set metru výš z důvodů exploze.
Drtikámen zapískal tenkou melodii na píšťalku, kterou měl pověšenou kolem krku a vzápětí se z lodi spustil dlouhý provazový žebřík. Nejhorší způsob jak se dostat na palubu, ale také v téhle situaci bohužel jediný. Jeřáb co vytahoval kabinu určenou pro nakládání materiálů či vyzvedávání osob byl porouchaný, takže všechny čekala úmorná cesta směrem vzhůru.

Agmin lezl první a už v polovině slyšel, jak si pod ním postupně všichni ulevují nadávkami a vyzváním všech známých bohů aby už byli nahoře. Pravdou je že nebylo moc příjemné vidět pod sebou propast, která se každou žebřinou zvětšovala.Když už se ale nakonec vyškrábal na palubu i Malohnus, co lezl poslední (protože nikdo nechtěl aby na něm přistál třistakilový ork a strhl ho sebou), došlo k veselému přivítání. Posádka horského vánku poplácávala Malohnuse po zádech, ale pak i statečného Agmina jenž ho zachránil ze spárů lovců odměn. Magnáš Obijson trpaslík, který měl nastarosti parní stroj pohánějící loď, nesl šest láhví vína a postupně si od nákladu ulehčoval u Agmina, Malohnuse, Bagouna, Celestýna, Drtikamena a Markuse.
„Tak vážení!“ vykřikl Magnáš „Všichni si teď připijme na Malohnuse a na šťastný návrat domů“ lodí se rozneslo radostné zvolání posádky načež si všichni mocně připili z láhví vína.
„No panstvo a teď fofrem nasměrujte tu bárku na Severín ať už jsme doma!“

Vcelku rychle a bez remcání se všichni rozeběhli na svá místa. Každý trpaslík, gnóm či člověk měl na lodi svoji přesně určenou práci, kterou musel zastat. Celá posádka už byla za ta léta sehraná, a tak během minutky zabraly parní motory. Loď se hnula směrem kupředu. Horský vánek pomalu nabíral výšku přičemž se Agmin s přáteli přesunuli do jeho kajuty. Byla v celku luxusně zařízená a půl jejího obvodu zabíraly obrovská okna. Uprostřed kajuty stál bohatě vyřezávaný masivní kancelářský stůl a hned vedle něj obrovský, nádherný globus. Agmin zde měl samozřejmě i rozsáhlou knihovnu obsahující nejcennější výtisky z celé země. Ani velká postel zde nechyběla. Ale tu využíval minimálně, jelikož většinu času na lodi využil buď četbou nebo pobíháním po palubě kde konzultoval úpravy a opravy s kapitánem Dagobertem von Gubernem. Ten jakožto šlechtic z významné rodiny v údolí, byl odsouzen velet všemu co se po světe pohybovalo pěšky, plulo po moři nebo ve vzduchu (měl to prostě v krvi…myslím že modré).
„Vemte místa“ vyzval své přátelé Agmin a kynul jim na několik židlí, čalouněných rudým samtem „Jo Malohnusi, ty samozřejmě máš připravenou lavici támhle u knihovny“(ne že by si Agmin Malohnuse nevážil a odsouval ho mimo společnost, ale zkrátka jeho židle nebyly dělané pro třistakilové hromotluky co se pomalu nevejdou ani do futer). Malohnus na výzvu jen kývl, odkolébal se ke knihovně a přitáhl si masivní dubovou lavici tak akorát pro jeho osobu.
„To co se děje poslední dobou nemá obdoby přátelé“ pokračoval Agmin přičemž vytáhl z glóbu větší flašku naplněnou světle hnědou tekutinou „Myslím že pro náš podnik zde za chvíli nebude bezpečno“ na chvíli se odmlčel protože rozléval tekutinu do sklenic „no chci tím říct pánové, že je načase abychom se odsud jak se říká zdejchli dokud máme s čím se zdejchnout. Co nevidět tady začne válka, a obávám se toho, že jen tak rychle neskončí.“
„No a co jako navrhuješ Agi?“ vyřkli dvojčata Bagoun a Celestýn zároveň při čemž se na sebe zazubili.
„To jako že vystěhujem Severín a celou Baštu?! A kam chceš vůbec jít?“
„Přátelé, bratři! Vždy jsem se o Vás dobře postaral. Tady máte a popijte semnou trochu archivního rumu. Dnes jsem se rozhod a mám plán který vyjde. Nemusíte se ničeho obávat. Jen se prostě připravte na to, že dojde k přesunu a to brzo.“ Agmin všem rozdal sklenice a znovu si všichni připili na zdraví.
Pili pak ještě chvíli než dopili první a pak ještě druhou láhev. Nejdřív se ze všech opil samozřejmě Markus. Jako jediný člověk to měl z celé party nejtěžší (teda pokud s nimi nepopíjel kapitán von Gubern, cože se ale nestávalo zas tak často). Postupně pak odpadali Celestýn s Bagoudem až zůstal jen Agmin, Drtikámen a Malohnus. Ale i ti nakonec uznali že je načase jít spát.
Agmin se uvelebil ve svém křesle kde pochvíli přemítaní nad nadcházející akci "Z" usnul hlubokým spánkem.

Náhle se loď zachvěla, což nebylo pro cestující moc příjemné.
„Snad jsem toho tolik nevypil aby se semnou točil celý svět“ brumlal si pro sebe probouzející se Agmi. Poté mu ale došlo že není na zemi nýbrž ve vzduchu a že se asi děje něco co se dít nemá.
„Sakra jak dlouho jsem spal“ zanadával si nahlas. Rychle vyskočil ze židle a utíkal ven na můstek zjistit co se děje. Ve dveřích se srazil s trpaslíkem „Pane jsme pod palbou z velkých balist. Ti hlupáci po nás střílejí pane!“ vysypal hned ze sebe a poskakoval na místě z nohy na nohu jako by byl ve svém živlu, což asi byl když vezmeme v potaz to, že jsou trpaslíci hned po zlatě fascinováni bojem.
„Co se tady sakra děje von Guberne“ zařval Agmin hned jak se vyřítil na můstek
„Copak se tady člověk nemůže v klidu jednou za čas vyspat?“
„Je to vážné Agmine. Armáda tábořící dole pod námi nás zpozorovala a zahájila po nás ihned palbu. Podpalubí hlásí tři zásahy. Kormidlo je mimo provoz, jelikož v něm trčí jedna zas..ně masivní střela“
„Jo a to není všecko“ vskočil do řeči kapitánovi právě příchozí Magnáš „střela z balisty poškodila první kotel takže jedem na polovinu výkonu“
Tohle byla pro Agmina poslední kapka. Jeho loď pod útokem těch špinavých, smradlavých vojáků tam dole. Hlavou se mu rozběhly myšlenky na rychlou a krutou odplatu. Celé roky plánování vložil do téhle lodi. Pak přišly léta konstrukce, vylepšování a všemožných úprav. Teď si přijde parta dobrodruhů a chtějí mu loď rozstřílet na kousky. Von Gubern dal povel k nabrání větší výšky ale šlo to až zoufale pomalu. Kolem lodi prolétávaly projektily vysokou rychlostí a většinou ji míjely, ale střely které již zasáhly svůj cíl způsobily na lodi velká poškození. Agmin horečně uvažoval jak se z prekérní situace dostat.
„Drtikámen“ Vykřikl „Rychle ať ten starej trpaslík přijde“
„Ale já jsem tady za tebou Agmine“ načež mu trpaslík poťukal na rameno z rozpačitým úsměvem na tváři.
„Neztrácejme čas! Drtikamene máš ještě ty výbušný tyčinky co jsem ti vyrobil kvůli lámání hornin?“
„Jasan Agmine. Mam jich plnou bednu zrovna ve svý kajutě“
„Rychle tu bednu dones. Bude se nám náramně hodit“
Drtikámen nečekal na nic a nasadil sprint který by mu záviděl leckterý atlet. Agmin věděl že tyhle ty výbušné „tyčinky“ mají sílu lámat kámen. Nikdy ho nenapadlo jaký můžou mít účinek na otevřeném prostoru a v blízkosti lidí. No teď si to vyzkouší na ostro. Drtikámen se za chvíli přiřítil zpátky. Vypáčil víko od bedny a začal pomalu a opatrně vyndávat tlusté, třicet centimetrů dlouhé tyčky, zakončené doutnáky.
„Všichni si vezmou jednu tyčku! Jakmile zapálíte doutnák hodíte to dolů. O zbytek se postará gravitace“
Netrvalo moc dlouho a dole pod lodí se začaly ozývat mohutné výbuchy. Oheň šlehal zpátky k nebesům přičemž ničil vše co mu stálo v cestě. Mnohé výbušné tyčinky odnesl vítr dál než měl a minuly svůj cíl, ale dost z nich nadělalo ve vojsku pěkný nepořádek. Bombardování z lodi bylo úspěšné více než dost a mnozí tam dole zaplatili za svůj troufalý útok životem.
Horskému vánku se podařilo vystoupat už do bezpečné výšky ačkoliv druhý kotel byl těsně před vybuchnutím, když se z něho Magnáš snažil vyždímat co se dalo.

Na východě se objevily první paprsky slunce. Teprve teď při raním světle mohl Agmin vidět tu spoušť způsobenou těžkými střelami s ocelovými hroty. Loď na sobě měla plno děr a kormidlo bylo prakticky nepoužitelné. První kotel stačili už opravit ale druhý se musel na dobro odstavit jelikož všechny ukazatele a přístroje se takřka odvařily. Horský vánek si to pomalu šinul k Severínu.
„Oparvit tuhle spoušť nám zabere hodně dlouho“ posteskl si Agmin když seděl v křesle u hlavního kormidla, které v té chvíli bylo jen kulatou otáčející se rekvizitou.
„Kurz máme zatím dobrý, ale z touhle rychlostí budeme u Severínu až k večeru“ Pronesl von Gubern a zamyšleně se při tom díval na obzor „Doufejme jen že nezačne foukat vítr, pak budeme bezmocní a zdrží nás to zase do té chvíle než se opraví kormidlo. Jsme zkrátka v rejži!“
„To vidím Dagoberte. Teď se ale nesmíme zastavit. Ne když jsme jim to hnízdo pěkně podpálili“ ukázal Agmin za sebe, směrem ke sloupům dýmu v dálce.
„Myslím že teď na nás mají stejnou zlost tak jako my na ně. Udělali jsme si nepřítele většího než jsme chtěli Dagu. Vždycky jsem chtěl klidnou živnost a klidné prostředí, na které jsem byl zvyklý, ale teď se časy mění a to se mi vůbec nelíbí. Tahlencta událost mě jen přesvědčila v tom, že je načase zmizet někam za hory do jižních přístavů na břehu Agulského oceánu. Prý je tam klid a lidi se za ničím nehoní. Lidí sice říkají že tam panuje pekelné vedro, ale radši to než abych tady riskoval naše životy a majetky“

„Chápu tě Agmine. Ale většina tvých lidí zde žije a v Baště mají svoje rodiny. Nevím jestli budou všichni sdílet tvoje nadšení. Abych pravdu řekl ani mě se moc nechce tak daleko od domova“
Agmin na tohle neodpověděl. Zvedl se a pomalu se odšoural zpátky do kajuty. Věděl že má Dagobert pravdu. To co mu řekl věděl už dávno a počítal s tím že na jih se sním vydá jen hrstka lidí, ale v skrytu doufal že aspoň jeho nejbližší s ním tu cestu podniknou. Doufal v to, ale když slyšel od Dagoberta pochyby, začal se obávat, že budou na vážkách i ostatní.
Slunce už zářilo v plné síle a loď se postupně ploužila směrem k vysokému útesu hor obklopující údolí. Opravy postupovaly celkem rychle jelikož se do ní pustili s vervou všichni. I Markus, který uměl zacházet dobře jen se svým mečem, držel v ruce kladívko a opravoval díru v boku lodi. Kormidlo se muselo nahradit úplně novým a tak se jeho oprava protáhla až do odpoledních hodin. Agmin chodil po celé lodi a bavil se s každým členem posádky o tom zda jsou v pořádku a zda nepřišli k nějaké úhoně během útoku. Když se ujistil že je vše tak jak má být a že je kormidlo funkční, odešel zpět do kajuty kde se rychle svalil do své postele a usnul během minuty. Jeho spánek ale netrval dlouho. Po dvou hodinách za ním přiběhl Malohnus a začal jím cloumat „ Pane! Rychle vy jít ven. Severín hoří. My vidět hustý kouř!“
Agmin nechtěl věřit tomu co ork povídá. Nevěřícně se na něj koukal a při tom si protíral oči od ospalek.
„Co to mluvíš za hlouposti Malohnusi. To je určitě kouř z pecí a ty mě kvůli tomu budíš hlupáku!“
„Ne pane! Vy jít semnou hned teď!“
Naléhavost v orkově hlase donutila Agmina vstát a vyběhnout na palubu. Nemohl věřit tomu co vidí. Všichni na palubě se dívali do dáli směrem, kde se nacházela věž Severín. Ale viděl jen mohutný sloup černého dýmu, na místo červené špičky věže.
„Tohle nemůže být pravda“ šeptal Agmin. Ještě včera začínal den poklidně a pak přišla jedna akce s těma horskýma buranama. Když už si myslel že je všechno v pořádku, tak na ně zaútočí armáda žoldáku a poničí mu jeho loď. A teď tohle. Někde tam v dálce hoří Severín. Věž, kterou vybudoval na úplném začátku se svými bratry a s příbuznými od trpaslíka Drtikamena. Původně to byla jeho laboratoř, dům a výrobna v jednom, ale když už věž nestačila jeho potřebám, postavili společnými silami v malé horské průrvě městečko s názvem Bašta.Tam se ubytovali jeho dělníci, inženýři s rodinami a postupně tam přesunul i výrobu. Věž Severín mu dnes sloužila jako přístav pro loď a jako skladiště materiálu a uhlí. Všichni na palubě mlčeli a stále nevěřícně hleděli na to špatné znamení. Bezmocnost, kterou v tu chvíli cítili byla nepopsatelná. Loď byla při tomhle tempu vzdálená čtyři hodiny cesty od svého cíle a zrychlit více už zkrátka nešlo.

Čím více se blížili k troskám Severínu, tím více rostla zoufalost posádky. Nikdo nevěděl co je bude čekat na místě požáru, ale všichni doufali že katastrofa nebude tak veliká.
Agmin se snažil celou posádku uklidnit svými hláškami o nehodě ve skladu uhlí, a že jsou určitě všichni v pořádku a pomáhají hasit. Za chvíli ale byly trosky na dohled a ten nevěstil nic dobrého. Z trosek stále ještě šlehaly plameny. Okolí neslo známky boje.
„Markus, Drtikámen, Malohnus, von Gubern, mí bratři a dalších pět dobrovolníků se vyzbrojí a půjdou semnou dolů. Musíme zjistit o co tady jde“
Agmin měl už ale v tuhle chvíli nepříjemné tušení že tohle bude mít něco společného s armádou a boji v údolí. Ale už teď věděl jistě, že mu tohle to někdo zaplatí.
Agmin se vyzbrojil svou třaskavou holí, která byla novinkou v jeho arsenálu. Palná zbraň, která vystřelovala olověné projektily obrovskou rychlostí, měla smrtící účinky (a někdy i přesnost). Na pásek si připnul váčky s náboji a střelným prachem. Ostatní si vzali meče a sekyry. Malohnus si vzal jeho oblíbený dřevěný kyj, který byl pomalu větší než Markus. Pohled na tuhle partičku ozbrojenců mohl leckomu způsobit nejistotu v oblasti močového měchýře a o to hlavně šlo. Ať už je dole cokoliv musí na to být všichni připraveni.
„Pánové“ Promluvil k posádce Agmin „Neztrácejte víru a naději! Vše bude v pořádku a slibuji že ten kdo tohle způsobil neunikne naší spravedlnosti. Hlavy vzhůru a čekejte na signál k vyzvednutí“ Poté se celá parta vydala k padacím dveřím které byly v podpalubí. Jemný mechanismus je automaticky rozevřel a pod nimi se náhle objevila zem. Spustili provazový žebřík a postupně z něj všichni sešplhali dolů.
„Mějte oči na stopkách přátelé! Pátrejte po všem co nám může dát vodítko. Markusi ty běž první! A Drtkikámen jde za námi a kryje nás“
Všude po okolí se válely cáry hadrů a zlomené šípy. Kdokoliv se pokoušel obsadit Severín, musel bojovat. Když to tady Agmin opouštěl, nechal na stráži deset trpaslíků a dva muže z Bašty. Po tom co Severín přepadli lovci odměn, v domnění že jde o doupě lupiče Špatnozuba, nemohl nechat věž bez náležité ochrany. Byli to dobří chlapi a trpaslíci a jen doufal že jsou ještě naživu. Z věže zůstal už jen základní oblouk a v něm zuřil požár. Žár z něho sálal a tak se k věži nemohli dostat blíže než na dvacet metrů. Ohořelé sutiny se válely všude kolem a mezi nimi bohužel našli i kostry dvou trpaslíků.
„Tohle není dobrý Agmi“ řekl do ticha Celestýn „Vypadá to na práci těch zas..ných žoldáků co jsme je poškádlili cestou sem.“
„Musíme se co nejdřív vydat do Bašty.“ vybídl von Gubern. „Vraťme se rychle k lodi. Bašta může být klidně v obležení!“
„Máš pravdu Dagoberte. Tady už jsme přišli pozdě, ale v Baště jsou rodiny posádky a těm se nesmí nic stát!“

Dlouho pak ještě procházeli trosky kolem věže, jestli v nich něco nenajdou a až potom se teprve vydali zpět k lodi. Scházeli po cestě která se klikatila a mírně klesala zpět do údolí. Skály kolem cesty však bránily pohledu dolů takže Horský vánek mohli znovu spatřit až dole. V půli cesty od věže ale Agmin zaslechl pohyb nadměrně hlučné skupiny a dal povel k zastavení. Doufal že jsou to jen členové posádky, ale s každým metrem, kterým se neznámí přibližovali, mu jeho instinkt napovídal pravý opak.
„Připravte si zbraně“ šeptl na své kamarády a sám natáhl kohoutek od své. To ovšem ani nemusel říkat. Když se ohlédl za sebe, měli všichni již zbraně přihotovené k boji.
Chvíli na to se zpoza skály, kam vedla cesta, objevilo asi deset ozbrojených můžu vedených dlouhovlasým kapitánem. Byli všichni zabráni do jakéhosi živého rozhovoru a tak jim chvíli trvalo než si všimli našich po zuby ozbrojených přátel. Malohnus zvedl koutky a vyloudil tak na své tváři něco mezi úsměvem a zuřivým šklebem. Už chtěl na ně vyrazit, když ho Agmin zastavil zvednutou rukou.
„Hej kapitáne! Můžeme vědět co děláte na mém soukromém pozemku, dřív než z Vás zbude mastný flek na cestě?“
Kapitán se však jen uchechtl a nerozvážně Agminovi odvětil hrubou odpovědí
„No a můžeme vědět my, co děláte na půdě našeho krále vy…vy…….no asi bych měl říct kreatury ale jsou s vámi i dva lidé, i když nechápu proč“ a na to se začal s ostatními vojáky smát.
Agmin měl stále zvednutou ruku a Malohnus se na ní zbožně díval. Když ji po kapitánově neuvážené odpovědi spustil zpět k tělu, nečekal Malohnus na nic. Jen se znovu zašklebil a ohlušujícím řevem se vyřítil na zaskočené vojáky. Když se ork rozmáchl svým obrovským a těžkým kyjem proti kapitánovi, vzal sebou i další tři vedle něho stojící ozbrojence, kteří odletěli směrem ke skále o kterou se rozplácli. Dálší Malohnusův nápřah poslal další dva vojáky na druhou stranu. Ostatní vojáci strnuli hrůzou při pohledu na své spolubojovníky a na rozuřeného Orka a jednomu se u nohou začala zvětšovat loužička jakési čpavkem zapáchající kapaliny.
Mezitím stačili přiběhnout i ostatní. Markus svým mečem poslal k zemi dalšího a zbytek se dal na útěk. Ozvala se ohlušující rána z Agminovy zbraně „Stát vy mizerní švábi“ zařval až neuvěřitelně hlasitě vzhledem ke svému vzrůstu.

Vojáci se po hromové ráně stejnak ocitli rázem na zemi, přikrývajíc si při tom hlavu, v domnění, že jim na hlavu padají kameny ze skály.
„Spoutejte ty krysy“ procedil mezi zuby Agmin a kopnul do jednoho z vojáků.
“Vyslechneme je na lodi, a pak se uvidí jak s nimi naložíme“
„Hej ty! Gnóme!“ zavolal na Agmina Kapitán, kterého před chvílí smetl Malohnusův kyj. Všichni se na něj nevěřícně dívali, jak pomalu vstává ze země a oprašuje se.
„Tohle přece nemohl přežít. Vždyť letěl dobrých deset metrů“ řekl pro sebe avšak nahlas Markus.
„Mám tuhý kořínek pánové“ pokračoval dál kapitán a ohledával své padlé vojáky, zda nejeví ještě známky života.
„Omlouvám se za svou neuváženou poznámku. Neměl sem v úmyslu Vás rozzuřit a riskovat tak životy mých vojáků“
„Kdo u všech bohů jste! A co tu vůbec chcete chlape?!“ Vykřikl na něj Agmin zamířil na něj svou znovu nabitou zbraní.
„Mé jméno je Thram de Hagram! A jsem služebníkem krále Magnuse I“

Agmin sklonil zbraň a nevěřícně kroutil hlavou. Král Magnus jenž vládl nad vším živým v této krajině, avšak upustil od absolutní moci a byl spíš známý svou politikou nevměšování se. Nikoho nenapadlo že by Magnus mohl cokoliv podniknout proti vojskům okupující jeho krajinu, o kterou se tak pramálo zajímal. Ale že by v chvílích nouze vyslal své vojáky aby konali povinost?
„Proč jste se svými vojáky přišli sem k nám? Víte něco o tom co se zde stalo?“
„Jseme tu z rozkazu mého pána. Měli jsme u Vás vyzvednout zbraně a žádat Vás o pomoc, ale když jsme sem dorazili, viděli jsme jen kouř a oheň. Byli jsme i ve vaší vesnici Baště a nechali jsme tam vojsko na obranu, ačkoliv jsme shledali že to ani nebude potřeba. Pak jsme se vydali zde, zjistit zda tu někdo nezůstal na živu“
„To co mi říkáte, může i nemusí být pravda. Ale pokud je, lituji hluboce vašich mužů, ale vaše prostořekost je v tomto případu viníkem“
„Jsem si toho vědom a odpovědnost padá na mou hlavu. Prosím vraťte se semnou do vaší vesnice kde je i můj pán. Ten vše rozřeší a udělí trest.“
Agmin kapitánovým slovům nechtěl moc věřit. Už jen to, že přežil ránu kterou ostatní usmrtila téměř okamžitě, ho nenechalo klidným. Vydali se společně k vzducholodi kde pod dozorem posádky prozatím uvěznili vojáky v podpalubí. Během chvilky se vydali na cestu k Baště.
Bašta byla umístěna v malé kotlince obklopené vysokými strmými skalami. Moc prostoru pro růst města zde nebyl. Ale trpaslíci tam vyhloubili do skal haly, které vedly hluboko do nitra hory a vytvořili tak prostory pro ubytování dělníků s rodinami. Kovárny a sklady pak byly umístěné venku. Bašta byla chráněná dokonale už díky svému umístění. Jediný pozemní přístup byl úzkou soutěskou ve které postavili menší důmyslné opevnění. Dobytí takové drobného bodu by stálo hodně životů. Jediný další přístup byl ze vzduchu a tak byla malá vesnička prakticky nedobytná.
Horský Vánek se během hodiny dostal přes hory a už z dálky byl vidět kouř z dílen trpaslíků. Horečnatě zde pracovalo dvacet kovářů a několik slévačů kovů dnem i nocí. Hustý tmavý kouř a hluk z dílen tu byl rutinou. Loď teď pomalu klesala a přistála u dřevěné věže, která sloužila jako dok a přístav.

Agmin vystoupil jako první a dlouho se rozhlížel po své vesnici, kterou vybudoval celou ze svých prostředků. Poprvé v životě, když viděl Severín v troskách mu v hloubi duše něco říkalo, že musí zůstat a bojovat za to co vytvořil. Když měl teď pod sebou Baštu, utvrdil se v tom. To co se stalo, nesmí nechat bez náležité odplaty.
Na vršek věže zrovna přispěchal trpaslík Radlušpín Horykámen, který měl nestarost Baštu. Byl něco jako zdejší starosta, avšak problémy zde byly málokdy a většinou je stejnak řešil sám Agmin.
„Agmine! Je tu král s vojáky! Čeká tě ve tvé pracovně!“ Vysoukal ze sebe zadýchaný Radlušpín a opíral se při tom o zeď. Rychlý výstup na vysokou věž ho stál hodně sil a tak ještě chvíli lapal po dechu než pokračoval dál ve svém hlášení „Severín padl! Vojáci z jižního království ho podpálili! Je to katastrofa! Co si počnem?!“
„Jako první si vydechni Radlušpíne a uklidni svůj tok myšlenek! Právě se od Severínu vracíme. Všechno si povíme dole v pracovně! Vezu sebou zajatce, kteří říkají že jsou od krále. Všechno se musí vysvětlit a řádně prošetřit.“
Agmin procházel vesnicí směrem do svého domu, který byl uvnitř skalního města. Měl to tam rád. Trpaslíci a jejich umění zpracování kamene je známe všude, a zde musel být snad vrchol jejich řemesla. I když všichni říkají že tohle je nic v porovnání s trpasličími městy hluboko v horách a na dálnem severu. Síně trpasličích králů jsou prý stokrát větší a nádhernější než tenhle provinční melouch. Agmina fascinovali tyhle vyprávění a pídil po tom zjístit co je na tom pravdy. Také si vždy říkal, že kdykoliv bude málo práce, vydá se tam, aby to všechno viděl na vlastní oči. Podle sledu posledních událostí to ale vypadá, že se tam ještě na nějaký čas nedostane.

Obličeje dělníků vypadaly ustaraně když je Agmin míjel. Jejich přátelé před chvílí padli při obraně Severínu. Pomsta, to četl v jejich obličejích. Přidali do kroku a míjeli poslední dílnu před vstupem do skalního komplexu. Brána byla veliká tak aby se do ní vlezly povozy naložené zbožím. Zdobily ji mistrně vytesané sochy trpaslíků držící kladiva a válečné sekery. Impozantní vstup, musel zapůsobit na každého nově příchozího. Za branou byla rozlehlá hala, jejíž strop držely mohutné sloupy vytesané ze skály. Nesly na sobě reliéfy, zobrazující výstavbu Severínu a pak Bašty. Na některých sloupech byl vytesaný i Agmin, na nichž drží v rukách plány, nebo jak se dívá na hvězdnou oblohu svým dalekohledem. Na každé straně rozlehlé haly pak byly vchody do rezidencí dělníků a obyvatel Bašty. Nad některými vyseli i dřevěné cedule označující obchody, dílničky nebo hospody (kterých tu nebylo málo). Na druhém konci haly pak byly další velké vrata, které vedly do Agminova „paláce“. Ty ovšem nezdobily okázalé sochy nebo výjevy ze života v Baště. Byl to jen velký vstup do jeho osobního života, který chtěl mít co nejvíce prostý a co nejméně okázalý.
Když vstoupili do hlavní síně jeho domu, všiml si Agmin několika strážných kteří hlídali vstup. Jen se na ně podívali a pak se jejich zrak znovu upřel na jeden bod. Stáli nehybně jako sochy. Agmin podle toho usoudil že je to královská garda. To ho zase trochu popohnalo. Vyběhl po schodech ke své pracovně, kde stála další stráž. Ta mu ustoupila a s úklonkou jeden z nich otevřel dveře. Agminova pracovna se o moc nelišila od jeho kajuty na Horském vánku. Uprostřed místnosti stál velký dubový stůl a kolem něj byla spousta židlí a židliček. Na zemi byl červený hustě tkaný koberec a stěny místnosti byly v obležení rozsáhlé knihovny. Za stolem seděl starší bělovlasý pán. Kozí bradku ještě zdobily tu a tam černé vousy. Ostré rysy tváře brázdily hluboké vrásky, ale v tmavě zelených očích byla stále jakási mladická jiskra. Král Magnus vstal z křesla vydal se vstříc Agminovy z napřaženou pravicí k pozdravu.

Agmin nevěděl jak se v královské přítomnosti má chovat a zprvu se chtěl hluboce uklonit, ale teď mu nezbývalo nic jiného, než přijmout jeho nabízenou ruku. Pevný stisk krále dal znát že ač je stár, má stále sílu mladíka.
„Můj pane. Měl bych říct že mám radost z vaší návštěvy, ale přišel jste v době nanejvýše nepříznivé pro oficiální procedury“
„To bych ani nečekal mladý muži“ odvětil král velmi hlubokým hlasem „ Přicházím za Vámi z jediným úmyslem. Nerad chodím kolem horké kaše mladíku, na to už jsem starý. Byl jsem vyhnán vojskem ze svého sídla v horách a jediné útočiště před těmito vojsky jste pro mě vy a vaše městečko. Také od Vás nutně potřebuji nakoupit zbraně, ovšem za přiměřenou cenu, jelikož mám nedostatek financí.“
„Můj králi jsem rád že semnou jednáte na rovinu, ale je zde i více věcí k projednání“ v tu chvíli do místnosti vešel Malohnus s Celestýnem a za sebou vedli kapitána Thrama v poutech.
„Co to má znamenat pane Agmine? Má to být zrada? Jaktože je jeden z mých hlavních velitelů v poutech?“
„Můj pane!“promluvil Thram „Díky mé neuváženosti došlo k boji mezi námi a lidmi z Bašty. Jsem odpovědný za smrt svých vojáků! Žádám o trest vaše vísosti“ a při tom poklekl před krále se sklopenou hlavou.
Agmin pak vysvětlil králi všechno co se seběhlo u Severínu a ten shledal že trest bude nutný. Také ale dodal že v téhle chvíli se musí probrat důležitější věci a vyzval všechny krom Agmina, s kterým si chtěl promluvit, k odchodu.
„Je mi líto vašich mužů ale musíte pochopit naši situaci výsosti. Dnes jsem přišel o pár dobrých lidí a pak vpochodují ke mně vaši vojáci a urážejí mne a mé lidi.“
„Thram je a vždy byl moc prostořeký, ale znám ho už od dob mého dětství a bude těžké rozhodnout o jeho vině“
„Jak to myslíte že ho znáte od dětství?“ zarazil se Agmin a pomalu mu začalo zapalovat o co tady jde.
„Thram de Hagram není obyčejný člověk, ač na to vypadá. Je z lidu Armos, kteří se dožívají velmi vysokých věků a také je skoro nemožné je zabít, jak jste sám zjistil u Severínu. Pochází z významného rodu tam u nich ale opustil svou zem a vstoupil do služeb mého praděda. Dnes však udělal velkou chybu. Nu snad ho nebudu muset trestat moc krutě. Ve válkách se chybuje často.“
„Slyšel jsem o jeho lidu mnoho pověstí“ odpověděl po chvíli Agmi „Vůbec jsem neměl tušení že ještě nějací žijí“
„O tom si můžeme popovídat jindy Agmine. Mám teď důležitější záležitosti, které chci s Vámi probrat“
„Zbraně pro vojáky dostanu, na tom se snad dohodneme?“
„Ano. A myslím že zde naleznete i spoustu dobrovolníků k boji. Mnohé událost u Severínu zasáhla a budou žádat pomstu.“
„Dobrá. Musím se Vám svěřit ale ještě z jednou věcí a to je právě počet vojáků. Mám jich v téhle chvíli jen třicet čtyři i s těmi co jsou vašimi zajatci.“

„Jste pro naše království v téhle chvíli jediná naděje Agmine. Potřebuji aby jste se vydali s lodí na jih k mému bratranci s dopisem, ve kterém ho žádám o pomoc. Chtěl jsem vyslat s dopisem Thrama ale teď nevím. Mohu vám tento úkol svěřit? Byl by jste ochoten tu cestu podniknout?“
Agmin chvíli přemýšlel nad slovy krále. Nechtělo se mu opouštět Baštu, teď když ji každou chvíli může oblehnout vojsko. Ale na druhou stranu ho myšlenka cesty na jih silně přitahovala. Tak jako tak si tam chtěl zařídit svojí další výrobnu a tohle by mohla být příležitost jak vše připravit pro další plavby.
„Tato válka mě ruinuje Agmine a potřebuji vaši pomoc jen jak je to možné a slibuji že vám zaplatím veškeré vaše výdaje…i když doufám že nebudou moc vysoké.“
„Dobrá. Začneme s přípravami hned teď. Horský vánek je silně poškozený a obávám se že tak dlouhé vzduchoplavby nebude schopný. Musíme použít mou druhou menší loď. Ale cestu zvládne tak jako ta velká. Navíc Horský vánek vám může sloužit jako poslední šance k úniku pokud budete v obklíčení vojskem. Doufejme jen že k tomu nedojde.“
„Výborně. To je to nejlepší co jsem slyšel za poslední dva týdny. Mí lidé Vám pomůžou v čemkoliv bude třeba.“
Po tomto rozhovoru Magnus vstal a znovu potřásl Agminovi ruku. Vzhledem k Agminově velikosti se prakticky před ním klaněl sám král. Pak ho Agmi odvedl do menšího obydlí, které bylo vystavěno pro vzácné návštěvy a skýtalo tak veškerý luxus jaký si mohl král přát a to včetně tekoucího vodovodního systému. Dokonce i nejmodernější typ splachovací toalety jenž král viděl poprvé.
Agmin poté přijal do své pracovny své dva bratry, Radlušpína a von Guberna aby s nimi probral nadcházející přípravy a plány pro dobu jeho další nepřítomnosti. Celá porada trvala víc jak tři hodiny a všichni probírali a zapisovali si na papíry věci co se musí přichystat pro dlouhou cestu na jih do hlavního města Janganské říše. Loď Hromová, jak přezdívali předchůdkyni Horského vánku, byla teď asi měsíc na zemi, jelikož do ní instalovali trpaslíci nový typ pohonu který byl již odzkoušen na zemi. Teď tedy museli začít rychle plnit vaky plynem aby mohla do dvou dnů vzlétnout.

Ještě chvíli po skončení porady, probírali koho vzít do posádky Hromové. Dagobert von Gubern se přihlásil mezi prvními. Jako zkušený kapitán, který strávil na vzducholodích už přes dvacet let, nesměl chybět na této dlouhé výpravě. Celestýn a Bagoud svého bratra nenechali ve štychu a přidali se k němu také. Teď jen zbývalo navrhnout plavbu Markusovi, Malohnusovi, Drtikamenovi a Magnášovi, který na palubě také nesměl chybět pro jeho znalost ve strojích a motroech. Magnáš byl také hlavním konstruktérem nového pohonu, který měl Hromovou pohánět. Tyhle motory už byly použivané v trpasličích gyrokoptérách, ale ještě nebyly použity k pohánění tak velké lodi. Magnáš musel postavit čtyři takové a upravit ještě jejich výkon aby mohly pohánět dvě velké vrtule, jenž dávaly hybnou sílu lodi. Tenhle trpaslík prostě v posádce nemohl chybět. Agmin postupně všechny přátelé obešel s prosbou aby se s ním na plavbu vydali, ale nikoho přemlouvat nemusel. Všichni stáli v téhle věci za ním a odpovídali bez váhání kladně.
Na večer, když už byl všude klid, si Agmin přiložil do velkého krbu, který měl u sebe v pokoji a sedl si do hlubokého, zeleně čalouněného křesla umístěného naproti němu. Vzal si do ruky v kůži vázanou knihu na jejímž hřbetě bylo zlatými písmeny natištěn nápis „ Jaganská říše a její města“
Rozevřel ji a pustil se do čtení. Jen praskání hořícího dubového dřeva narušovalo ticho v jeho pokoji. Takové chvíle měl Agmin ze všeho nejradši. Nádhle dostal nápad a vytáhl si dlouhou dýmku ze svého stolu. Nacpal ji tabákem, došel k ohni a zapálil si ji hořící třískou. Vrátil se poté k rozečtené knížce a spokojeně bafal. Chvíli na to uslyšel za svými dveřmi kroky následované tichým zaťukání.
„Vstupte“ řekl nahlas a odložil knihu na stůl.
Do pokoje vstoupili Dagobert a Bagoud. Agmin nevěděl ani proč ale v té chvíli si vzpomněl na údalosti, při kterých přišel Bagoun o oko. Agmi si to dával vždy za vinu i když ne právem. Jako starší bratr měl oba na starost, a když jeho vesnici v horách přepadli goblini byl zrovna venku se svými kamarády. Bagouna střelil lučištník do oka a Celestýn ho odtáhl do skrýše kde celý nájezd Goblinů přečkali. Měl být doma a možná by se to nestalo. Možná.
„Smíme dovnitř?“ zeptal se nesměle Gubern zatím co Bagoun hopsnul do křesílka vedle Agmina a bez ptaní si vzal z jeho tabatěrky něco málo pro svojí pohotově vytasenou dýmku.
„Jen pojď Dagu. Zrovna jsem přemýšlel kdy se tu objevíte“ usmál se a pokynul von Gubernovi aby si sedl také.
„Přinesl jsem nějaké mapy Jaganu a taky Marakumy. Myslím že by jsme je měli projít teď, když máme trochu času.“



Zde Končí část první. Další části příběhu jsou na následujících stránkách!!!

Naposledy upraveno Arthur I; 25-09-2010 v 16:29.
Odpovědět s citací
The Following User Says Thank You to Arthur I For This Useful Post:
  #3  
Staré 01-09-2010, 00:32
Avatar hráče Arthur I
Arthur I Arthur I je offline
Kostlivý bojovník
 
Datum registrace: Jul 2010
Příspěvky: 12
Standardní Druhá část příběhu

Dagobert rozvinul na Agminově stole velkou starou mapu, na které byla zakreslená velká poušť a pak malé palmičky, jenž představovaly zřejmě oázy. Taky na ní byly zakresleny velké města, které čerpaly své bohatství z dálného obchodu a ze zlatých dolů co se v zemi nacházely v nemalém počtu. Agmin začal pozorně mapu sledovat. Poté vzal do ruky červenou tuhu a naznačil na ní dráhu letu.
„Musíme to vzít přes Tjanu, kde je budova alchymistického cechu. Tam můžeme získat palivo pro zbytek cesty do Marakumy. Předpokládám že někde u Tjany nám právě dojde. Budeme mít za sebou v té chvíli dost velkou vzdálenost ale až na trpasličí město Trom Ar asi nikde palivo neseženem.“
Dagobert von Gubern jen souhlasně přikývl. Sám již město Tjanu předtím na mapě zakroužkoval.
„Marakuma je velké město, proto jsem vzal i jeho mapu abychom věděli kde je hlavní palác“ von Gubern pak rozvinul ještě jednu mapu, jen o trochu menší než ta první. Byly na ní ilustrované obrázky domů, mezi kterými byla zakreslena pravidelná síť ulic i se svými jmény. Všechny ty ulice a malé uličky, směrovali k velkému paláci jenž byl zakreslen na mapě obdivuhodně detailně.
„Skvělé Dagu. S tvými mapami se nikde neztratíme“ zasmál se Bagoun a vyfoukl při tom sloup dýmu.
„Naše cesta nebude vůbec lehká. Poplujeme přes vysoké hory ale později se ocitneme i v poušti, což bude náročné na spotřebu vody. Musíme sebou na loď vzít velké dubové sudy ať ji můžeme pobrat co nejvíc.“
„No taky by jsme měli přibrat něco vína a rumu“ pronesl znovu Bagoun a vykouzlil na svém obličeji nevinný úsměv „Myslím jako pro posádku ať je trochu motivovaná. Jo a taky jsem myslel že by jsme se stavili v Armu nad Gablou. Je tam taková pěkná hospůdka co ji vede náš příbuznej. Bratranec Vally jestli si na něj vzpomínáš Agmi“
„Jistě že vzpomínám Bagu. Minule si u něj propil svůj půlroční podíl. Obávám se že na tohle nebude ale čas. Nejedeme na výlet ale s důležitým posláním, které může mít špatný dopad i na nás, když ho nesplníme včas“
„Jen se nečil Agmi, vždyť jsem jen žertoval“
Všichni tři se ještě chvíli rozjímali nad mapou a vytyčovali přesnější směr plavby aby je nemohlo nic překvapit. Čas však postoupil a všichni začali být brzo unavení. Zítra začnou hlavní přípravy. V té chvíli se rozhodli jít všichni spát.

Brzo ráno vzbudilo Agmina hlasité klepání na dveře. „Už du!“ volal rozespalým hlasem a uhlazoval si zbytek vlasů, které měl po stranách rozsáhlé plešky. Nesnášel takové brzké stávání. Tady uvnitř hory šlo těžko poznat kolik je hodin ale Agmi věděl jen jedno, a to že je až moc brzo na vstávání z rozehřáté postele. V ruce nesl horský krystal, který mu svítil na cestu ke dveřím. Pootevřel dveře a do mezery strčil svůj dlouhý nos.
„Brý jitro Agmi“ uvítal ho rozesmátý Magnáš Obijson. „Nerad tě budím tak brzejc po ránu, ale s klukama sme pracovali celeou noc na Hromový a myslím si že to musíš zkrátka vidět“ Magnáš se znovu vyloudil na svém vousatém obličeji úsměv ale tentokrát ho doprovodil ukázkou svých zažloutlých zubů.
„Hned Magnáši. Jen co si na sebe něco oblíknu“ Pak zase Agmin zavřel. Jeho bručení a lamentování nad nedostatkem spánku slyšel Magnáš i za dubovými dveřmi. Za minutku se otevřely znovu a vyšel z nich Agmin oblečený tentokrát jen do obyčejných plátěných zelených kalhot, bílé, dá se říct zánovní košile, přes kterou měl přehozenou lněnou hnědou vestu s černými knoflíky. Byl to jeho domácí úbor, jak tomu říkal sám. Nerad nosil svůj alchymistickohvězdářský háv, jelikož mu připadal až moc fialový. Nechápal proč ho vlastně ještě nosí, když už není členem cechu alchymistů ani spolku hvězdářů. Musela to být zřejmě síla zvyku co ho nutilo na sebe stále oblékat tu fialovou příšernost, pošitou zlatými hvězdičkami a měsíčky.
„Ještě jednou promiň Agmi, ale tohle musíš vážně vidět! Trochu jsem upravil trup a přišel jsem taky na urychlení procesu napouštění balónu, takže loď je prakticky hotová k vyplutí. To prostě musíš vidět“ Chrlil na něj Magnáš a poskakoval kolem něho jak klouček co se těší do obchodu s hračkami.
Agmi si celou cestu bručel pod vousy „jen aby to stálo zato“ ale když došli ven k ukotvené Hromové, musel uznat že to opravdu za to stálo. Celá loď byla pobitá železnými plechy a z břicha lodi vycházely čtyři mohutné železné trubky které byly na konci rozšířené.
„To jsou výfukance, jak jim říkám“ uhodl tok Agminových myšlenek Magnáš „Odvádíme s nimi kouř z motorů aby sme se všici neudusili. Tak co tomu říkáš Agmi? Takhle už nám tu našu loď jen tak nepoškodí co?“
„Tohle jste stihli za jednu noc?“ kroutil nevěřícně nad celou situací Agmin hlavu.
„Pche! Měli by sme to aji dřív, ale ja a chlapi sme potřebovali cosik sníst a vypít, aby nám síly neubilo“
Agmin se podíval na Magnáše, který stál s rukama založenýma v bok a s upřeným zrakem na Hromovou, tak jako by se koukal na své dítě. Magnáš Obijson byl trpaslík na svém místě. Kulatý v pase za to ale dost chytrý, vynalézavý a pracovitý. Jeho další dílo vzlétne do nebeských výšin a bylo na něm poznat, že je na to náležitě hrdý.

Trpaslíci a nějací nómové (dost jednoduší maličcí lidičkové, kteří na svou výšku mají neuvěřitelně dobré předpoklady k práci za poměrně směšný plat) začali už z nákladem zásob na cestu. Všechno šlo rychle, a tak se Agmi rozhodl naplánovat odlet už na zítřejší ráno.
Na loď teď cestovaly zásoby sušeného masa, nakládaného masa, uzeného masa, mouka na chleba, vejce a pak taky něco zeleniny (i když to není moc oblíbená strava trpaslíků, lidé si na ni potrpí).
„Nic se nesmí opomenout“ nabádal Agmin von Guberna který se k nim právě přidal v pozorování mravenčí práce. „Nechystám se někde kotvit na tržištích kvůli zapomenuté soli nebo nedostatku mouky v pytlích.“
Dagobert tuhle poznámku přešel taktním mlčením a letmým pousmáním. Procházka po palubě hromové teď Agmina a von Guberna ubezpečila, že tahle loď dopluje klidně na kraj světa a ne jen do Marakumy. Přípravy tak šly celý den až se na večer spustily motory aby loď vystoupala výše a připoutala se k věži, odkud se na ni ráno bude nastupovat. Hromovou tak vystřídal Horský vánek v opravně a trpaslíci se pustili do ní.
Nakonec přišlo kýžené a očekávané ráno před vyplutím. Agmin celou noc nezahmouřil ani oko a jen si četl cestopisné knihy od známých spisovatelů jako byl Čundr Pozemson nebo taky Cestník Nekonečný. Oba procestovali snad všechny knížectví, království či císařství na kontinentu. Jejich spisy nemohly chybět v žádné knihovně dobrodruha natož aby chyběli v té Agminově. Ráno měl tedy pod očima doslova kola a ne kruhy. Když se Agmin chystal k odchodu vstoupil k němu do pracovny král Magnus s Thramem v jehož obličeji se dalo číst všechno jen ne radost.
„Doufám mistře Agmine že jste se nás nechystal opustit bez průvodního dopisu s pečetí a mým vyslancem“ usmál se na něj král. Agmin vymýšlel cestu, staral se o zásobovaní a členy posádky ale na to hlavní, dopis jeho výsosti, úplně zapomněl.
„Rozhodl jsem se že s Vámi vyšlu Thrama. Bude to pro něj zkouška, kterou prověřím zda ho ještě nechám ve svých službách. Jeho strach z výšek bude i slušným trestem za chybu, jíž se dopustil. Navíc ať se mi to líbí nebo ne jediný on, krom mne, zná mého bratrance. Taky Vám dávám každému zcela identické dopisy s královskou pečetí pro případ nehody, nebo ztráty jednoho z nich. Snad dopadne vše jak má a bratranec Vás přijme se všemi poctami, které Vám náleží“
Agminovi se společnost Thrama nelíbila ani zdaleka ale rozhodnutí krále respektoval, a tak ho do posádky začlenil. Král se s nimi rozloučil, načež vyšli z pracovny. Před jeho rezidencí ho už čekali všichni přátelé až na von Guberna, který zůstal na lodi od jejího prvního vzlétnutí. Malohnus byl oblečený ve své sváteční kožené zbroji, na které byly jen tři čmouhy od krve. Smál se od ucha k uchu a stál v pozoru. I Markus s Magnášem, kteří stáli vedle sebe vypadali na to že se na plavbu těší. Bratři Celestýn a Bagoun Agmina poplácali po rameni „Bratře tahle cesta nám zaručí slávu to nám věř“ řekli oba naráz.

Hromová byla připoutaná k věži a kymácela se ve větru. Začátek dne nesliboval pěkné počasí. Vítr popoháněl tmavé mraky po obloze, ale déšť zatím nepřicházel. Postupně se všichni vydali na palubu Hromové kde je uvítal kapitán von Gubern s nastoupenou posádkou v pozoru.
„Pánové“ křičel do burácejícího větru Agmin „vydáváme se na dlouhou cestu abychom zachránily své rodiny a domovy. Nikdo neví co nás bude tak daleko od rodné hroudy čekat a ani nevíme v jakém stavu do cíle doplujeme, ale vězte že na každého čeká odměna a možná taky něco trochu slávy. Mějte ale na paměti že přítomnost každého z Vás je dobrovolná. Vybral jsem každého z vás pro schopnosti, které máte, ale teď je zde ještě šance vystoupit a jít svou cestou“
Samozřejmě nikdo nevystoupil a všichni po chvíli ticha zvolali slávu Agminovi. Tak vydal von Gubern rozkaz k odpoutání a lodní motory začaly otáčet vrtulemi. Zdola se ozýval jásot shromážděných obyvatel Bašty. Hromová nabrala jižní kurz a vznesla do výšky. Posádka se nahrnula k okrajům lodi a máváním se všichni loučili s těmi hluboko dole na pevné zemi. Když Baštu zakryl štít strmé hory, odešla většina z posádky do podpalubí. Von Gubern a ostatní přátelé se odebrali do kormidelní místnosti, která byla umístněna na zádi vzducholodi. Po celém jejím obvodu byly skleněné výplně aby měl kormidelník aspoň reálnou představu kam směřuje (pro případ náhlého zjevení vysoké hory či zemské půdy). V místnosti se nacházelo plno budíků a přístrojů které udávaly směr, výšku, rychlost a jiné užitečné věci pro plavbu vzducholodi. O celou prozatím bezproblémovou plavbu se tu staraly nonstop čtyři lidé, které střídali po dvanácti hodinách jiní šikovní lidé co se v tomto oboru vyznali. Za velikým otáčejícím se kruhem, kterému se s oblibou říká kormidlo stál Garry Podrážka. Garry byl tím nejostřílenějším vzduchoplavebníkem kterého Agmin znal. Taky mu byl celkem sympatický jelikož trpěl podobnou plešatostí jako Agmi. Garry se snažil tenhle nedostatek dohánět velmi hustým knírem, který se mu pěkně rýsoval pod orlím nosem. I právě díky tomu kníru byl tak vynikajícím kormidelníkem, jelikož při každém nebezpečí měl tendenci se cukat jakoby chtěl z Garryho obličeje zmizet.

„Trošku nás zlobí počasí není liž pravda pánové?“ zavtipkoval si Garry Podrážka, když poryv větru zacloumal lodí. Všichni sledovali Thrama, nového člena posádky, který vší silou objímal přístrojový pult. Barva jeho pleti se od nástupu na loď změnila ze zdravě růžové na šedou jenž v některých částích obličeje přecházela až v trochu zelenou. Agmin se při pohledu na něho rozesmál a ostatní se přidali také.
„Nebojte se! Na tyhle hříčky přírody si brzo zvyknete“ utěšoval ho svým chraplavým hlasem kormidelník a pak ještě tiše dodal „A nebo taky ne“ načež se začal znovu smát s ostatními.
Nikdo na tom nebyl o moc lépe než Thram, když poprvé letěl za nepříznivého počasí. Každý si musel zvyknout na tohle kývání a náhle propady kvůli větrným vírům. Agmin se při své první cestě pozvracel, což mu i častokrát připomínali, jelikož jeho výtvor odnesl poryv větru přímo na Celestýnův obličej. Ale každý člověk, trpaslík či jiný tvor má v sobě kus škodolibosti, která se v takových chvílích nestydatě projevuje v podobě smíchu.
K větru se teď přidal i déšť, což ale pro Hromovou nebyla žádná potíž. Po ujištění že na velitelském můstku je všechno tak jak má být, odebrala se společnost do Agminovi kajuty. Jeho kajuta byla umístěna vedle kapitánovy a tak se obě nacházely přímo pod můstkem, aby v případě nebezpečí byli oba po ruce. Do obou kajut byly také zavedené bronzové trubky, přes které mohli s můstkem komunikovat. Agminova kajuta byla o poznání menší než ta na Horském vánku, ale byla o něco útulnější. Dlouhý stůl ke kterému bylo přistrčeno deset dubových židlí různých velikostí zabíral skoro polovinu kajuty. V levé části naproti dveřím měl Agmin, něco jako postel. Vypadala spíše jako truhla než postel, ale to mělo samozřejmě svoje dobré opodstatnění, jenž spočívalo právě v takovém počasí jako vládlo dnes. Žádný z cestujících určitě nechce vypadnout ze své postele a skutálet se případně pod ní a proto se radši nechá otlouct o její dřevěné stěny, které mu v tom zabrání. Kajuta byla vybavena i dvěmi skříněmi, ve kterých přechovával Agmin své oblečení a nějaké ty soukromé tretky. A v neposlední řadě tady nesměla chybět ani police s knihami, bez kterých se z domova zkrátka nehnul.
Agmin vybídl ostatní posunkem k uzmutí místa na sezení a sám šel k jedné ze skříní z níž vytáhl zelenou láhev a pak několik skleniček. Položil je na stůl a ty začaly jezdit sem a tam. Žádná ale ze stolu nespadla ani se nepřevrhla, to už měl za léta cestování Agmin vyzkoušené. Thram se každou chvíli skleničku snažil chytat aby nespadla na zem, jenže ta se vždy vrátila poslušně na své místo. Pak do nich rozlil zlatavou tekutinu a zase je vybídl ať si poslouží.
„Starý zvyk připít si na dobrou cestu a šťastný návrat se nesmí nikdy vynechat pánové!“ zvolal „Takže do dna ať nezbyde ani kapka!“
Silná a správně kořeněná medovina zahřála všem hrdla a prostoupila celým tělem. Thramovi se dokonce na chvíli vrátila zdravá barva do tváře.
„Náš první cíl cesty a naše první zastávka bude již zítra v Mordovicích, které jsou za hranicemi našeho malého údolí a z dosahu jižního Brummského království. Tam musíme dočerpat palivo do nádrží, aby nám vystačilo až do Tjany.“

„Mordovice nám jsou příznivě nakloněné, díky naším dodávkám mouky a obilí, když bylo město v obležení orkskými nájezdníky. Nic proti tobě Malohnusi“ dodal ještě spěšně Drtikámen.
„Nedávno jsem tam kupoval železnou rudu pro naše pece a dostal jsem tam slevu“
„Jo a taky si ji tam hnedka propil co Drťo?“ poznamenal Celestýn, který s ním plavbu pro železo minulý měsíc podnikl.
„Jsem dilompaticky vylepšil vztah s radou města“ odsekl uraženě Drtikámen.
Loď náhle prudce klesla a to už na Thramův žaludek bylo moc. Rychlostí blesku vyskočil ze židle a rozrazil dveře do chodby. Pak už jen bylo slyšet jak rychle spěchá po schodech a prudké zabouchnutí dveří.
„Jo, tohleto lítání není žádná sranda“ pronesl moudře von Gubern „jednou si dole pak zase nahoře a k čertu jak má člověk vědět kde je potom jeho žaludek“
Všichni se jeho vtípku pousmáli, načež jim Agmin dolil znovu číše. Poté se všichni rozešli za svou prací, kterou na lodi zastávali. Jen Celestýn si šel do své kajuty schrupnout, jelikož ho čekala za pár hodin služba na můstku.
Agmin si procházel celou loď aby zkontroloval zda je vše v pořádku. Bylo už před polednem a on ještě nesnídal. Proto ho jeho první kroky na palubě vedly přímo do kuchyně. Kuchař, trpaslík Máčka Tuplinos a jeho pomocník nóm Lumpiočko, procestovali už plno zemí a všude se naučili spoustu nových receptů, čehož někdy litovala celá posádka, když přišlo na střevní nebo žaludeční problémy po konzumaci jejich nového pokusu. Agmin si ovšem nemohl nikdy stěžovat, protože jeho ocelový žaludek vytrénovaný za ta léta strávil i Máčkovy chili papričky plněné masem podávané s pepřovou omáčkou. Kuchyně na Hromové nebyla nějak přepychová a ani být neměla. V jedné malé místnůstce se tady těsnilo všudy přítomné nádobí, jeden velký rošt na dřevěné uhlí a dva kuchaři. Ti ale zase nebyli tak velcí a rozměrní, čímž se v ní ušetřilo místo i pro Agmina, když je přišel navštívit.
Rychle tam zhltnul dva obložené, chleby z čerstvě upečeného chleba a z čerstvě vyuzené šunky. Prohodil ještě pár zdvořilostních frází z Máčkou načež pokračoval ve své preventivní pochůzce po lodi. Procházel ubikacemi pro posádku, skladištěmi až nakonec dorazil do nejspodnější části lodi. Už když scházel po schodech řinul se odtud skoro ohlušující řev motorů. Strojovna zabírala skoro celou spodní část, kromě té kde bylo propadlo a strojní výtah s klecí, kterým se vytahovali zásoby a pasažéři na palubu.
Agmin vstoupil do strojovny kde si ho hned všiml celý usměvavý Magnáš
„Ahoj Magnáši“ řval na něj co nejvíc mohl aby aspoň trochu přehlušil motory.
„Jo Právě zkoušíme co z toho dokážeme vymáčknout Agmi. Je tu trochu randál co?“
Agmin jen souhlasně zakýval hlavou. „A jak to budete dlouho zkoušet?“
„Cože máme spouštět? Běží nám všechny čtyři motory!! Víc už jich nemáme!“
Agmin nad jeho odpovědí jen mávl rukou a šel zpátky do své kajuty.

Po cestě zpátky procházel kolem sudů a teprve teď si všiml že je na nich napsané velkým černým písmem PIVO. Napočítal patnáct sudů s tímto nápisem plus dva další co stály u nich, ale ty nebyly označené ničím. Půl posádky tvořilo trpaslictvo, takže spotřeba tohoto moku bude zřejmě více než značná. Agmin nedal nějaký výslovný zákaz, ohledně piva na palubě což se mu vymstilo. „Ale co?“ zeptal se sám sebe „trpaslík bez piva, je jako trpaslík bez sekery a helmy.“ A právě v tom se Agmi nemýlil.
Po příchodu do kajuty shledal že má na svém stole znavenou hlavu Thrama de Hagrama. Jeho žaludek se již zřejmě uklidnil a v téhle chvíli již možná ve svých snech nalezl pevnou půdu pod nohama. Spánek je to nejlepší co mohl Thram udělat, ale nelíbilo se mu že tuto činnost provozuje zrovna v jeho kajutě na stole.
„Nebojte se pane Agmine, nespím. Zatím mi není tak dobře abych byl této činnosti schopný. Čekal jsem na Vás, a potřebuji si promluvit o Mordovicích, do kterých se údajně odebíráme“

„Sloužím králi Magnusovi již od jeho nástupu na trůn, a má práce mě častokrát zavedla za hranice království. Čtyři měsíce zpátky jsem pobýval na dvoře barona Johana von Morda. To jemu patří Mordovice a přiléhající statky jak určitě víte. V tu dobu tam pobývali právě i vyslanci z obou nepřátelských království a z baronem za mé přítomnosti podepsali smlouvu o neutralitě a nevměšování se do jejich záležitostí. V Mordovicích mě proto nesmí nikdo vidět jinak by nás zřejmě vykázali a palivo by jsme museli hledat jinde.“
„Jsem rád že semnou jednáte na rovinu Thrame, a mám ten dojem že to tam dole nebude vůbec jednoduché. Ne tak jak si myslí Drtikámen.“ Agmin se zahloubal do toku svých myšlenek. V místním cechu má pořád pár svých známých ale většina lidí z města ví odkud jeho lidé a loď pochází. Obával se ale teď že palivo mu neprodají ani ti známí kvůli strachu, což by byla dost nepříjemná situace. Další podobný cech, který by byl schopný poskytnout mu tenhle druh vzácné tekutiny, je osm set kilometrů vzdálený a na to by mu už palivo v nádržích nestačilo. V Baště byla jen omezená zásoba, právě tak na cestu do Mordovic a ještě možná na půlku zpáteční cesty. Zamyšlený do svých úvah nepostřehl ani když Thram opustil místnost, tentokrát už potichu a ne v takovém spěchu.
Agmina vytrhl z plánování a rozmýšlení nad celou situací až zvon, který ohlašoval čas oběda.
Většina posádky obědvala v hlavní prostorné kajutě, kde byly umístěny dva dlouhé stoly s lavicemi na sezení, přišroubované k podlaze tak jako většina předmětů, kterými jste mohli dostat mezi oči v případě prudké změny směru či výšky. Agmin se k nim někdy přidal ale protentokrát setrval ve své kajutě až do večerních hodin. Spánek ho přepadl brzo, z důvodu včerejšího bdění nad knihami. Ráno ho pak probudilo z hlubokého spánku zabušení na dveře kajuty.

„Kapitán si Vás žádá na můstku!“ ozval se hlas zpoza dveří. Nebyl to zrovna nejlepší způsob budíčku jakého se můžete dočkat, ale Agmin na něj zareagoval v celku hbitě a svižně odpovědí „Hmffffffffffs“. Po chvíli ticha se ozvalo zaklepání ještě jedno a na to už odpověděl „Gaamffffffff…….jo už du“ což doprovodil dlouhým zýváním.
Na palubu se nakonec dostal rychlostí blesku (ale v realitě kdy je blesk časová jednotka trvající třicet pozemských minut).
„Co se děje tak důležitého že si mě žádáš na palubě Dagu?“ zeptal se Agmin rozespalým hlasem a stále si ještě vytíral z očí ospalky.
„Ty nejsi zrovna ranní ptáče co Agmi? No vzhledem k tomu že během půl hodiny až hodiny dorazíme do Mordovic, přepokládal jsem, že budeš chtít rozhodnout o nějakém přesnějším místu, kde by jsme mohli zakotvit?“
„Sakra“ procedil mezi zuby Agmin. „Musíme co nejdřív sestoupit níže a zakotvit v dobré poloze pro ukrytí lodě! Do Mordovic musíme dorazit pěšky Dagu. Tentokrát tam vyrážíme inkognito. Zamiř k támhle tomu lesu!“ Ukázal na rozsáhlou zalesněnou plochu která vedla do nedohledna na všechny strany. Příhodná paseka by mohla skýtat útočiště a úkryt pro vzducholoď aniž by přilákala pozornost slídilů z města. Agmin se běžel převléknout do svého civilního oděvu (nebude přece budit zbytečnou pozornost ve svém extravagantním alchymistickohvězářském oděvu), aby byl připraven ke splynutí s davem ve městě. Von Gubern ukotvil loď na dostatečně velké mýtině v lese a to celkem šikovně, tudíž ji nikdo krom kolem procházejícího člověka, neměl šanci spatřit. Markus, Drtikámen, Malohnus, Celestýn a Bagoun stáli připraveni v podpalubí kde se otevřely vrata pro nakládku a vykládku. Výtah, který je měl zpustit dolů nebyl dostatečně silný aby je přepravil všechny najednou, ne v případě že by s nimi jel dolů Malohnus, takže sestupovali dolů po skupinách. První jeli všichni tři bratři, pak Markus s Drtikamenem a poslední sestoupil na zem Malohnus jakožto solitér pasažér. Smluvený signál na vyzvednutí byl už daný dávno před vyplutím a tak celá parta zamávala trpaslíkům do zavírajícího se poklopu a pak se vydali na cestu do města, které mohlo být vzdálené už jen tak tři až čtyři hodiny svižné chůze. Ačkoliv je vysadili uprostřed lesa Agmin si zapamatoval polohu, ve které se loď nachází a tak jim stačilo držet jihovýchodní směr a do města trefí bez problémů. No přesně trefí na nějakou silnici, která do města vede. Tím si byl naprosto jist. Teda úplně naprosto ne, ale ještě před tím se Agmin v lese neztratil, tak proč by měl mít starosti teď.

Když se prodrali skrz husté houští obklopující paseku, vstoupili do vzrostlého lesa. Všude kolem byly šlahouny od malin a ostružin, které se jim oplétaly kolem noh. Slunce se prodíralo mezi hustými větvemi smrků a jedlic, a jeho paprsky tak dotvářeli lesní pohodu v okolí. Po chvíli svižného pochodu došli na vychozenou pěšinku čehož ihned využili a vydali se po ní. Malohnus se pořád ošíval a v lese se cítil nesvůj. Jako ork vyznával spíše volnější terén a nejradši ze všeho měl hory, ale les mu vždy připadal „moc nebezpečnej pro orčího válečníka“ jak říkával. Války s elfy zanechaly v orcích hlubokou nedůvěru v zarostlé houštiny a vysoké stromy, ve kterých by se ti proradní ušatí bastardi mohli skrývat.
Agmin si však bezstarostně vykračoval v čele celé výpravy a pískal si jakousi jednoduchou melodii. Bagoud se tvářil jako by chtěl za to pískaní Agmina pořádně nakopnout, ale k činu se neodhodlal a jen pokračoval dál s nafouknutými tvářemi plnými vzteku.
Cestička se stále vinula kupředu směrem, kterým potřebovali jít i oni, avšak po hodině cestička končila na další mýtině kde byl postavený jeden z dřevorubeckých srubů. Takových samot bývá po lesech plno a nachází se v nich většinou vousy zarostlí dřevo těžící muži, s velkými svaly ale s dobrým srdcem a pomocnou rukou. Pěkná roubená stavba s malými okýnky, slaměnou střechou a čoudícím komínem, tvořila v tomto lese idylku spokojeného a klidného místa, a tak se jednohlasně rozhodli dřevorubce, pokud tam bude, navštívit a zeptat se ho jestli jdou správným směrem, nebo zda by jim neukázal nejkratší cestu do města.
Paseka se zdála být upravovaná, když na ní vstoupili. Cestička dokonce začala být dlážděná kameny a vedla přímo k dřevěné brance od plotu, který obíhal kolem chaloupky. Za plotem je čekalo překvapení v podobě menších políček, na nichž rostly různé bilinky. Bylo tam i jedno větší pole, na kterém právě dozrávalo zlatavé obilí.
„Pěkný místečko!“ pochvaloval si Celestýn „Takový si taky postavím na starý kolena“
„To tak. Kdyby to bylo aspoň z kusu pořádnýho kamene“ Postěžoval si Drtikámen a odplivl si.
„Malohnus nemýt rád les. Bojovník orků a žít v lese? Nikdá toho sem neslyšel“ přidal si ještě do mlýna Malohnus a přehodil si svůj masivní kyj na rameno.
Agmin došel ke dveřím, které se teď zdály v porovnání z jeho výškou skoro obřích rozměrů a zabouchal na ně svou gnómskou pěstí se svou největší silou, jakou dokázal vyvinout

Dveře se za nepříjemného skřípavého zvuku otevřely a v nich stál malý uhrovatý nóm.
„Můj pán vás již očekává mistře Agmine“ řekl až dětským hláskem a otevřel dveře dokořán.
„Co? Jak znáš moje jméno? Kdo je tvůj pán nóme?“ vyzvídal ohromený a překvapený Agmin.
„Jen pojďte dál a zeptejte se na to mého pána“
Agmin vešel do malé světničky a za ním ostatní načež ale zazněla dutá rána. „Auu“ zaúpěl Malohnus když hlavou vyrazil díru do stropu světnice. „Pane, já asi zůstat venku. Na mě to moc malé“
„Zůstaň na hlídce venku Malohnusi, tak to bude nejlepší“.
Malohnus uposlechl a vykolíbal se ven, přičemž se snažil zatlačit čerstvou bouli prstem.
„Pokračujte do vedlejší místnosti pánové. Můj pán je ve své pracovně!“ předběhl všechny malinký nóm a otevřel jim další dveře. Když do nich vešli nestačili se divit. Malá chaloupka se jevila opravdu jako malá, ale tato místnost měla obrovské rozměry. Všude kolem se na stolech válely staré knihy a skleněné láhve plné neznámých lektvarů. Spousty složitých zakroucených skleněných tyčinek a baniček, ve kterých se vařila nebo odkapávala neznáma kapalina. Obrovský krb, nad kterým vysela vycpaná hlava medvěda sálal teplo, takže zde byl vzduch těžko dýchatelný, navíc nasáklý chemickými výpary ze skleněných baněk.
„Vítám Vás pánové a zvláště vás mistře Agmine“ přivítal své hosty starý muž v dlouhé červené róbě a špičatém klobouku. Jeho sněhobílé vousy mu sahaly až po pás a z délkou nosu se mu nemohl rovnat ani Agmin. V jeho hnědých očích se zračilo vědění a moudrost.
„Bertholte! To snad není pravda? To nemůže být!“ Vykoktával ze sebe zaskočený Agmi a díval se na starce s údivem.
„No ale jak vidíš je“ zasmál se starý muž „Je mi sice už pěkných 238 let, ale stále živ a zatím zdráv“
Bertholt byl starý kouzelník, a tak trochu alchymista. Agmina chvíli učil tomuto umění, než odešel do cechovní alchymistické univerzity. Když ji Agmin dokončil a toulal se světem Bertholt, mu poskytl první šanci k pořádnému výdělku, když se připojili k drakobijecké skupině mladého dobrodruha z Raminského císařství. S nimi podnikal i další výpravy za poklady draků, do kterých pak později přizval své mladší bratry. S Bertholtem se pak rozloučili když odešli do údolí ze svých těžce vydělaných peněz, stavět Severín.
„Mysleli jsme si že už jsi dávno po smrti, a ty ses zatím nezměnil ani trochu ty starý čaroději“ řekl Celestýn a podával mu ruku na přivítanou.
„Ha. Čarodějové mají moc tuhý kořínek na to aby umírali v pouhých 238 letech.“
„Nechce se mi věřit že, v celém širém světě jsem na Vás narazil zrovna teď a tady Bertholte.“ kroutil stále ještě Agmin nevěřícně hlavou.
„No abych pravdu řekl, tak náhoda to moc není pacholci.Vím kam jdete a co máte zalubem, a vím i také proč tuhle cestu podnikáte. To jak to vím já, nemusíte vědět vy. Čaroděj má své způsoby jak se věci dozvědět.“ Berthold zvedl jedno huňaté obočí a začal se smát pištivým smíchem starce „Nu hlavní věc, kterou Vám vy holoto chci sdělit……..sakra kde jsem to dal?“ čaroděj začal šmátrat a hledat v kupě papírů na stole „ááá tady to je“ vykřikl a vítězoslavně mával papírem v ruce „ehm, takže tři deka netopýřího …sakra to není ono“ čaroděj se podrbal ve vlasech a pak pokračoval „no to je jedno, jde zkrátka o to že v Mordovicích je na Vás už vypasaná odměna. Johan von Mord má svého osobního mága, který tak jako já má své způsoby jak se dobře informovat, takže ví všechno o tom co chcete v Mordovicích dělat“
„V tom případě jsme vyřízení. Jinde palivo do lodi neseženeme.“ zazoufal si Agmi

„No tak Agmine, od čeho jsou staří přátelé?“ Bertholt šáhl ke svému opasku, ke kterému měl připnutý váček s kouzelným prachem. Pronesl jednoduché zaklínadlo a prach vyhodil do vzduchu přičemž do něho ještě zakreslil magické znamení prstem. Celá chata se zatřásla a náhle se zablýsklo.
„Abych Vám ukrátil cestu do města, přenesl jsem nás nejblíže k němu jak jsem mohl, pomocí magie. Nu a pomocí magie Vám taky můžu zajistit bezpečnost před městskými strážemi“
„Ani nevím jak ti máme poděkovat Berte.“
„No díky nestačí starý příteli. Něco za něco jak se říká u nás v domovině…ehm….no ono to království ve kterým se to říkalo neexistuje ale stejnak….něco za něco.“
„No a co to něco bude staříku?“ usmál se Agmin protože už tušil že to něco nebude ani duše, ani tisíc zlatých či jeho nenarozený syn, což mimochodem většina mágů a čarodějů chce.
„Dlouho už dřepím v téhle chatrči, nu a já s mým pomocníkem Rumpilem, jsme dospěli k názoru že je čas na změnu. Takže chci aby si nás vzal na nějakou tu dobrodružnou výpravu se svou lodí“
„No jestli nám něco na palubě chybí Bertholte….tak to je starej zapomětlivej kouzelník, takže vítej do posádky“
Ozvala se tupá rána jako když předtím Malohnus narazil do stropu světnice a pak se rozletěly dveře dokořán. „Juuuuuj tady to být velikánský…….eeeee..to ale….pane Agmine…..mýt mi teď asi velikánskej problém. Vy jít ven, něco se tam dít“
Agmin se jen usmál a s ním i ostatní „Neboj Malohnusi to bylo jen kouzlo“
„Jo aha…no ja myslet že ti lidi a vojáci tam venku jsou pravý a vono to být jen kouzlo“
Všichni se na sebe koukali a pak jejich zrak spočinul na Bertholtovi, který se jen přitrouble usmíval. „Ehm to musí být nějaký omyl. Odkouzlil sem nás do lesa za městem kde nepáchne ani živáček“
„No ony tam byt velké domy jako ve velikánským město“ řekl Malohnus přičemž si zatlačoval druhou bouli na hlavě.

Jeho věta vzbudila ve všech přítomných nanejvýše zvědavost, a tak vyběhli ven před malou chaloupku. Venku vypadalo vše jako před tím, malé políčka oseté bylinkami a pak velké pole oseté obilím. Nepatrný problém však vznikal za oplocením celé plochy, kde se na místo vysokých dubů, jedlí a borovic, naskýtal pohled na vzrostlé budovy města Mordovic. Také se za plotem tlačil dav vyjevených lidí, v němž se ocitli i příslušníci městské hlídky, a pozorovali chatku s nemalým překvapením.
„No Bertholte, je na čase abys využil své kouzelné síly, a přenesl nás někam trošku dál než je centrum města“ řekl Agmin, přičemž netrpělivě poklepával nožkou.
„Abych pravdu řek, udělal bych to rád, ale došel mi kouzelný prášek přemísťování a další je jaksi poněkud drahý na mé poměry. A navíc v téhle chvíli ani nemám po ruce nikoho kdo by mi ho prodal. Situaci může zachránit snad jen to, že by jsi měl u sebe sušené jednorožčí varle a živou slepici?“ odpověděl nervózně Bertholt a při tom se s přitroublým úšklebkem, díval na jednoho vojáka z mordovické hlídky, který v té chvíli měl přiotevřené ústa údivem nad danou situací.
V davu se začal dopředu prodírat malý, poněkud obtloustlý člověk. Lesknoucí se červené ,kulaťoučké líčka, byly důkazem že je dobře živený a že fyzické zátěže jeho tělo moc nepoznalo. Kaštanově hnědé dlouhé vlasy byly poněkud zamaštěné a tak byly zplihlé a rovné jako hřebíky.
„Chyťte je a do šatlavy s nima!“ zahřímal zafuněný človíček a ukazoval na ně svým tlustým prstem.
„Hmm tak co teď?“ zeptal se nervózně Celestýn zatímco se k ním řítili chlápci ozbrojení halapartnami.
„Nezbývá nám nic jiného než se nechat zatknout a pak až budeme mít v cele čas, něco vymyslet. Teda doufám že nás něco napadne.“
„To nebýt žádný boj?“ zeptal se Malohnus a shodil si palici z ramena na zem na znamení velkého zklamání.
„Tentokrát ne Malohnusi.“
„Vvve jménu bbbarona von Morda a jménem našeho starosty Lllopucha Bručmedráda vás zatýkám za pobuřování a ničččení cizího majetku“ zakoktal jeden z biřiců a popadl Agmina za rameno.
Kamenná cela byla dosti prostorná, ale to bylo snad jediné plus které zdejší šatlava poskytovala. Temné prostředí, vlhký vzduch a zvuk neustále kapající vody lezl na nervy už po prvních deseti minutách. Snad ještě hořící louč, naproti cely byla světlá výjimka v tomhle potemnělém prostředí.
„Tak jaký máš plán Berte? Nějáké kouzlo na roztavení mříží, změnu identity či ještě nějaké přemisťovací kouzlo?“ Zeptal naštvaný Agmin.
„Je mi to všecko líto. Víš problém z přemisťovacím kouzlem je právě v tom prášku co nemám. Je to strašně drahá věc a dost těžko se shání. No a navíc je často nevypočitatelné. Já ale myslel že už to mám zmáknuté a že budu vědět místo předem…….no jak se ale říká i mistr mág se někdy promění v žábu“ odpovídal Bertholt, přičemž držel v ruce svůj klobouk a protáčel ho nervózně v prstech dokola.

„Můžeš mi aspoň říct proč si nás teda nepřenesl k cíli naší cesty Berte? To už jsme si mohli zkrátit veškeré tohle trápení a ušetřili by jsme za to zatracený palivo!“
„Heh“ vyrazil ze sebe úsměšek Bertholt „Vy amatéři ani nevíte jak je těžké provést přemisťovací kouzlo na vzdálenost pár kilometrů a ty by si po mě chtěl rovnou přes tisíc kilometrů? By jsme taky mohli skončit někde v pěkné, vysoké hoře nebo na dně jezera a to už by se Vám nelíbilo vůbec, to mi věřte. Prakticky můžeme být rádi že jsme skončili na tom náměstí“
„Jo tak to ti děkujem moc Berte“ odsekl Bagoud a odplivl si před sebe na zem.
Masivní mříž kovaná mistry kováři, byla zapuštěná hluboko do kamenné země a neskýtala uvězněným cestovatelům moc velké naděje na útěk. Agmin seděl na dřevěné pryčně, která zřejmě v noci sloužila i jako postel pro nocující narušitele zákona. Nevědomky při svém přemýšlení kmital nohama ve vzduchu, jelikož jeho výška nedovolovala, aby se dotkly země. Všichni se musí dostat ven a to co nejdřív, protože jestli pro ně dojedou vojáci von Morda, budou v maléru ještě větším než teď. Doufal že o zatčení a celém tom excesu na náměstí, se dozvědí jeho místní přátelé a že mu snad dokážou pomoct nějakým způsobem z téhle šlamastyky.
Náhle se otevřel poklop a po příkrých schodech dovnitř vcházel obtloustlý Bučmedrád a sním dva ozbrojení členové hlídky. Přicházel za nimi se samolibým úsměvem na tváři, opírajíc se o hůlku, aby ušetřil trochu své klouby od své nadváhy.
„Agmine z Gnombergu“ vypískl na něj svým směšným hlasem „Těšil jsem se na opětovné setkání s Vámi a vašimi bratry. Nikdy bych nevěřil že Vás konečně uvidím ve své šatlavě. Vždycky jsem chtěl aby jste tu skončil. Vaše zakázky pro moje město kazily obchody vozkům, kteří schodou okolností patří mé osobě. Teď jste konečně udělal chybu a já Vás můžu věznit po dobu jakou se mi zlíbí“
„Vočem to sakra ten chodící špek mluví?“ vystartoval Drtikámen „Ještě před nedávnem jste seděl semnou v hospodě U Mrtvýho Brouka a ujišťoval mě že budeme v Mordovicích dicinky dobře vítáni a teď ty proradná kryso říkáš tohle? Pusťte mě ven ať ho můžu moji sekerou….“ Drtikámen zašmátral po své věrné sekeře, kterou sebou všude tahal, ale zapomněl že mu ji před vstupem do kobky sebrala hlídka, ač se tomu statečně bránil jako správný trpaslík.
„Vy trpaslíci jste strašná rasa. Nemám se s tebou o čem bavit vousatý barbare. Přišel jsem dolů ze dvou důvodů. První, abych vás viděl a pobavil se tím pohledem, mám za sebou. Nu a teď ten druhý, ještě zábavnější. Zítra za Vámi dorazí ten neschopný von Mord aby oficiálně potvrdil vaše věznění, a předal mi odměnu za vaše dopadení. Stovka zlatých se hodí pro mě i moje vojáky. Nu nashledanou přátelé“ Tlustý starosta města se otočil na podpatku a odcházel opírajíc se stále o svou velmi pevnou hůl.
„Tohle mi zaplatíš ty tlusté prase“ křičel za ním rozčílený Drtikámen. Malohnus ho musel zadržovat vší silou aby si Drtikámen nerozbil při svém běsnění hlavu o mříže.
Bučmedrád se jeho výhružce zasmál a s úmorným sípáním a funěním vylezl do schodů.

Agmin seskočil z pryčny a došel k mřížím, kde počkal až zaklapne poklop. Celou dobu nic neříkal a ani neměl chuť, bavit se o něčem s Lopuchem. Lopuch byl zvláštně odpudivý člověk. Z jeho několika vrstevním podbradkem, by se mohl přihlásit jako dárce pro lidi kteří bradu neměli prakticky žádnou. Ale to nebylo na jeho odpudivosti to hlavní. Jednalo se spíše o odpudivost ve věcech jeho chování a charakteru. Proto s ním Agmin odmítal jednat před tím a i teď když je věznil. Jeho podlézavost a nezastírané lhaní mu připadalo až moc i na starostu velkého města.
„Teď je jisté jen jedno přátele“ řekl po té co si nahlas odkašlal, což se ihned v kamenné místnosti rozlehlo jako výstřel z ručnice.
„Můžeme být klidní v tom směru, že nás tu nechají delší dobu, a že von Mord nás neodvede s sebou do hradu. Teda prozatím. Teď je ovšem na čase, aby jsme všichni zauvažovali a přišli na způsob jak se odsud dostat.“
„Ehm“ zakašlal nesměle pro změnu Bertholt „Já Vás do téhle šlamastyky dostal a taky bych vás z ní měl vysekat že?“
„To měla být otázka?“
„Ne ne....ovšem já jen že, mi už paměť neslouží jak by měla a taky kouzla už se mi…jak to bylo…jo už vím“ Bertholt začal mávat rukama v kruzích a mumlat potichu nějáké zaklínadlo.
„Poslední dobou to s ním de z kopce“ pošeptal Agminovi do ucha Rumpil „Obávám se že bez jeho knížek a skriptů toho moc nevykouzlí“
Sotva to dořekl, vyrazil z Bertholtových rukou paprsek světla přímo k zámku od cely. Ten se ovšem odrazil a putoval zpět směrem k němu. Jen tak tak se stihl sehnout aby nezasáhl jeho. Paprsek pokračoval dál a vypálil do kamenné zdi malou dírku odkud v mžiku vyrostla spousta kytiček. Jedna z nich mrkla na Celestýna a řekla drsným hlasem starého alkoholika „neměl bys cígo?“
„Mno….těch si nevšímejte…jakmile jim nebudete věnovat pozornost, přestanou vás obtěžovat.“ Komentoval roztřeseným hlasem Bertholt a díval se při tom na díru ve svém klobouk vypálenou magickým paprskem.
„No radši to zkusíme nějakým nekouzelným prostředkem, než tady někoho z nás proměníš v mluvící sedmikrásku s jinými horšími návyky.“
„Možná pomoct já“ vstal ze země Malohnus a znovu se udeřil do hlavy. Bohužel ani městská šatlava nebyla dělaná pro orky (natož pro přerostlé orky jakým byl Malohnus), a tak se odporoučel k zemi.

„Má ještě někdo jiný návrh?“ zeptal se Agmin a díval se na nebohého Mala, jemuž se utvořila již třetí boule na hlavě.
„No jakožto zkušený, bývaly zloděj z velkého a slavného města Krátké Pučmánky, bych to mohl zkusit otevřít já.“ Markus se nabídl a hned si zpoza opasku začal vytahovat pár malinkých železných drátků pokroucených do pravého úhlu. Jako mladý kluk vyrůstal v malém provinčním městečku v dalekém království. Vyrůstal na ulici jelikož neměl ani otce ani matky, vydělával si mnohdy takzvaným chmatáckým způsobem. „Je to myslím bez šance, protože to vypadá jako dost složitý mechanismus, na který můj um nestačí. Nu ale za pokus nic nedáme ne?“ Markus začal v zámku škvedlat svými nástroji pro osvobození celé party, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by to šlo správným směrem.
„Tak tohle to neotevřu pánové“ řekl po chvílí funění a pocení. Všem se protáhly obličeje zklamáním a beznadějí. „Chtěl jsem tedy říct že to neotevřu, protože ta cela otevřená už je.“
„Cože?“ vyrazili ze sebe všichni překvapením což probralo i Malohnuse z jeho menšího komatu a na všechny se díval s nic nechápajícím výrazem ve tváři (což ale zase u něj nebylo nic neobvyklého, protože orkové nejsou zrovna rasou obdařenou nadměrnou inteligencí).
Markus protáhl ruku ven a otočil kruhovou klikou do leva na což zámek od cely zareagoval zacvaknutím. Dveře od cely se otevřely a tak byli všichni volní.
„Jak je to sakra možné, když nás tu zamkli a teď je to odemčený. Všichni jsme tady byli a viděli jsme to že strážný ty zatracený dveře zamknul“
„Myslím že tu nějaké přátelé přece jen budeme mít nemyslíte?“ zeptal se Agmin a pozvedl své huňaté obočí.“
„Jo neviditelný co nám odemykají zámky přímo před očima aniž by jsme si toho všimli co?“
„No třeba jo Bagoude. No ale tady nám cesta ven nekončí. Ještě se musíme dostat přes stráže ven, a pak se skrýt ve městě.“
„Takže z bláta přímo do podělaný řeky co?“ odsekl znovu kousavě Bagoud. „Svědí mě moje bejvalý voko. To je vždycky špatný znamení. Povidám v tomhle bude nějakéj zakopanej poník Agmi“
„Nebuď takový pesimista Bagu. Zůstaňte tady, já se zkusím podívat co se děje nahoře“
Agmin se vyšplhal do příkrých kamenných schodů a podzvednul těžký dubový poklop, vyztužený železnými pásy. Naskytl se mu pohled do prostorné místnosti. Naproti poklopu byl dubový stůl za, kterým seděl strážný a črtal si něco brkem na papír při čemž si pilně vypomáhal i jazykem. Jeho soustředěný výraz jim dával jedinečnou příležitost, kterou musí využít. Hlídač zabraný do práce to je to co potřebují k co nejméně hlučnému odchodu do bezpečí.
Agmin zaklapl poklop a kývnul hlavou na Malohnuse. Ten poslušně přispěchal a když na něj Agmin mrknul, pochopil hned o co jde. Znovu podzvedl poklop a Mal si začal připravovat své gigantické pěsti na hlavní úder.
V mžiku sekundy vyletěl poklop z pantů a Malohnus se pustil na strážného. Ten však v klidu odložil pero zpět do kalamáře a usmál se. „Násilí není třeba pánové. Dveře jsou otevřené a já Vám v odchodu rozhodně bránit nebudu.“

Mal stál jako přikovaný a stále mu hlavou bloudily myšlenky, co to ten prťavý člověk vlastně říkal. Chvíli rozmýšlel a pak se ze zoufalým výrazem na tváři obrátil na Agmina a naznačoval pěstí, že by rád dokončil započatou akci. Agmin se usmál a celou jejich neverbální komunikaci zakončil odmítavým obratem hlavy sem a tam.
„Abych pravdu řek, nečekal jsem že najdeme někoho, kdo je nám ochoten pomoci přímo tady“
Agmin vyšel směrem ke kancelářskému stolu za ním seděl strážný, který se stále jen usmíval se založenýma rukama opírajíc se pohodlně v jeho otáčejícím se křesle.
„Dnes je zkrátka Váš den pánové. Já ani nikdo z mých kolegů, natož někdo z obyvatel města, nemá v oblibě našeho pana starostu. Navíc nikomu víc nedlužíme, než Vám a vaší lodi. Jen díky vašim dodávkám potravin nezemřela má žena a dítě hlady. Berte to jako mé hluboké díky ale i díky našich chlapců z hlídky.“
„Jsem potěšen“ odpověděl překvapený Agmin „Jsem rád že ve městě stále máme tolik přátel nám nakloněných. Ale obávám se že kvůli tomu budete mít problémy a nemalé“
„To Vás pane Agmine už nemusí zajímat. A teď jděte“ strážný se znovu nahnul nad rozepsané lejstro a pokračoval ve své úmorné práci. „Jo abych nezapomněl“ řekl aniž by spustil oči od papíru na nějž psal jistě nanejvýše důležité hlášení o útěku vězňů z šatlavy „Jděte zadním východem. To ústí do uličky kde nikdy nikdo nechodí, teda kromě popelářů. Nebudete tam tolik na očích.“
„Děkuji. Jsme vám hluboce zavázáni. Mohu se ještě zeptat na vaše jméno?“
„Můžete mi říkat třeba Galoš Utřinosa“ řekl strážný načež se usmál, ale nezvedl již hlavu od rozdělané práce.
Někde uprostřed hovoru se vyšplhali do schodů ostatní spoluvězni, jelikož se jim zdálo až moc podezřelé, že z vrchu neslyší ani hlásku či náznak násilí dějícího se při pacifikaci strážného (či strážných).
„Eeeee……..Agmi?“ zeptal se nic nechápající Celestýn svého bratra, čímž upozornil na přítomnost svou a ostatních.
„To nic, jdeme ven pánové a to bez otázek“ nastala chvíle ticha. „Je mi to trapné ale, kterým směrem je zadní východ?“
Strážný ukázal rukou, ve které držel brk namočený v černočerném inkoustu, na v celku velké dveře po jeho levé straně.
Agmin ze dveří vyšel první a pak jimi prošli i ostatní bez vážnější ujmy. Dokonce i Malohnus poučen svými třemi boulemi se sehnul a nevysloužil si čtvrtou. Ocitli se teď v úzké tmavé uličce, která byla lemovaná vysokými hrázděnými domy. Domy ovšem neměly do dvora nasměrovány žádné okna, takže jejich útěk by nemělo vidět moc lidí. Malinká ulička ústila na hlavní ulici kde projížděly kočáry a povozy naložené zbožím mířícím na trh, nebo z něho.
„Co teď Agmi“ zeptal se šeptem Celestýn, když nenápadně vykukoval do ulice ve které to právě žilo obchodem a čirým městským ruchem.
„Podle mého jsme nedaleko náměstí, a právě jsme vyšli z městského zámku. Tohlencto by měla být ulice Mlejčných Výrobků a ta je nedaleko cechu alchymistů. Pokud se nám nepodaří vzbudit moc velkou pozornost tak by jsme tam měli dojít za pár minutek.“

„Jo, tak to jo. A ještě mi dej návod jak být nenápadný s dva a půl metrovým orkem, jedním senilním čarodějem, jedním uhrovatým nómem, trpaslíkem, člověkem a gnómama a bude vše OK.“ naježil se Bagoun.
„Možná by pomohlo kdybychom přes toho orka přehodili nějaký plášť ne?“ zkusil navrhnout Rumpil.
„No leda že by jste někdo místo pláště nosil plachtu!“
„No a co takhle, kdybych použil kouzlo a udělal z Malohnuse obyčejného člověka? Samozřejmě to kouzlo dlouho nevydrží, ale na to aby jsme došli do toho cechu by to stačit mělo.“
Malohnus v tom okamžiku zbystřil a vyvalil na kouzelníka oči „Ja ne. Ja nechtít. Má matka říkat že já nebyt dobrý na proměňování. Navíc já vidět co se stát s tou chudákem zdí tam dole“
„Já Malohnusovy obavy celkem chápu Bertholte. Nechci aby se mi z mého dobrého pomocníka a přítele stala květinka s hlasem vychlastaného pobudy.“ Agmin se z pochopením zadíval na Mala, který se teď snažil za ním ukrýt, což se mu ale nedařilo. Přece jen, výškový i hmotnostní rozdíl byl nanejvýše zřetelný.
„Teď už se mi to nestane, věřte mi. Už vím co jsem udělal špatně a teď navíc nejsme zavření v kobce, tak mám větší klid v mé dušičce“ Bertholt se usmál začal si vyhrnovat rukávy.
„No dobrá, co tomu říkáš Male? Podstoupíš ten risk? Nemáme moc času tak rychle“
„Já z toho nemít moc šťastný. Ale dobře. Můžete to zkusit“
Bertholt počal pronášet zaklínadlo a kolem rukou se mu vytvářela zářivá aura. Ta se po menší chvíli seskupila v malou zářivou kouli a vyrazila pomalu na Malohnuse.
„No tak to si teda zpackal Berte“ řekl vyjevený Bagoud, když se díval na to v co se Malohnus proměnil. „Čekal jsem všechno možný ale tohle vopravdu ne. Myslím že až, nebo jestli vůbec, se Mal promění zpátky, tak bys měl být na hony vzdálený od místa, kde bude stát on. Dost možná by tě taky rozmázl jedním švihem o nejbližší zeď.
„No ale slepice už není tak nápadná jako by byl ork ne? Svůj účel to splnilo.“ omlouval svůj neúspěch Bertholt.
„Šak vona ta zeď, vo kterou tě Mal rozmázne, splní svůj účel taky“

„Nechte toho hádání. Na tohle v téhle chvíli opravdu nemáme čas. Teď se všichni rozejdeme, každý jinam a sejdeme se znovu až u cechu. Na cestu se každý z Vás doufám dokáže doptat.“ Agmin se při pronesení slov „každý z Vás“ podíval důležitě na Bertholta, který se nevině koukal na zem a čutal do kamínků před sebou.
„Nesmíme budit moc pozornosti a každý zvlášť v tom budeme úspěšnější.Teda doufám.“ Pak mu pohled sklouzl na kvokající slepici, která cosi klovala ze země. „Tu slep.. teda Malohnuse vezmu sebou já“
„Hele se ti chlápci tady něco prováděj s tou slepicí“ zaznělo náhle z hlavní ulice, kde stál malý klučina se zrzavými střapatými vlasy. Jednu ruku zrovna používal ke šťourání v nose a druhou pak k ukazování směru, kde se zrovna nacházeli.
Všichni se rozprchli do reje velkoměsta jako kdyby do nich střelili trebuchetem…teda prakem. Agmin si povytáhl límec své vycházkové košile, jelikož se tak cítil méně nápadně. Tak to většinou bývá že se dotyčný s vyhrnutým límcem cítí bezpečněji a nenápadněji, ale ostatním okolo něj to bohužel přijde právě ještě podezřelejší. Agmin se slepicí pod ramenem Mířil směrem na náměstí a v těsném závěsu za ním se ještě nenápadněji pohyboval Markus s Drtikamenem. Ostatní se vydali jiným směrem a jinými ulicemi v naději že pak šťastně dorazí až k budově cechu alchymistů. Ve chvíli kdy Agmin došel na přeplněné náměstí, na věži městské radnice začala odbíjet druhá hodina odpolední. Z lodě vystoupili někdy v sedm hodin ale pak Agmi ztratil úplně pojem o čase. Teď už měl být dávno v cechu a zařizovat dodávku paliva ale celá tahle anabáze s Bertholtem a vězněním v šatlavě ho stála drahocenný čas. Rychle teda zamířil na druhý konec prostorného náměstí, které lemovaly pěkné a vysoké hrázděné domy. Některé z nich měly dokonce čtyři poschodí plus půdu, což byl mistrovský kousek v architektuře. Když míjel Bertholtovu chaloupku, kolem níž stála hlídka městské stráže a odháněla zvědavce se slovy „odejděte, tady není vůbec nic k vidění“, začal si Agmin nenápadně pohvizdovat a přidal do kroku. Konečně došel k uličce po, které se musel vydat aby se dostal k cechu. Něco ho ale nutkalo podívat se směrem zpátky na náměstí čehož potom ani moc nelitoval. Markus a Drtikámen zamířili přímo do hospody U Napařovaného Páva. Zřejmě je za tu chvilku znavily jejich dosavadní příhody a tak si zašli do hospody na něco, co by jim pomohla na to „utrpení“ zapomenout. Agmina to ale ovšem dopálilo a tak celý rudý vzteky, mumlajíc si pro sebe kletby, přičemž se rouhal ne jednomu z bohů, spěchal do hospody aby jim pořádně nadal (i když to nesmělo být moc nahlas aby nevzbudil podezření..samozřejmě).
Rozuřený rozrazil dveře takovou silou že se rozletěly a přibouchly nebohého štamgasta, který stál vedle nich, ke stěně. Celá hospoda samozřejmě ztichla a se zájmem celé osazenstvo pozorovalo malého gnóma, který se začal zrovna nervózně ošívat.
„Ehm…Jedno pivo a to rychle, mám žízeň jako trám“ vyrazil ze sebe aby zachránil celou situaci. Pak za sebou potichoučku zavřel a omluvil se omráčenému hostovi, který by ji jistě přijal, kdyby ho slyšel. Když se pak z těch mrákot probral, řekl si že vypil až dost, když si nepamatuje ani to jak se na tu zem dostal, a tak odešel domů. Agmin potom rychle přejel velmi četné osazenstvo než zmerčil Drtikamena a Markuse, kteří už věděli co je čeká, a tak se choulili u stolu. „Vemu si to támhle“ houkl ještě na vousatého hostinského a už se na ně valil jako čerstvě utržená lavina.


Pokračování na následujících stranách

Naposledy upraveno Arthur I; 25-09-2010 v 16:27.
Odpovědět s citací
  #4  
Staré 22-09-2010, 23:13
Avatar hráče Arthur I
Arthur I Arthur I je offline
Kostlivý bojovník
 
Datum registrace: Jul 2010
Příspěvky: 12
Standardní

Odtáhl židli od stolu, vyskočil na ni a posadil se. Stůl mu sahal po nos takže viděl tak akorát na jeho plochu kde stály dva dřevěné tupláky za nimiž se krčili dva provinilci. „No přátelé“ začal k nim promlouvat, vcelku klidným hlasem Agmin „byl bych rád, a to opravdu rád, nefalšovaně rád, kdyby jste mi osvětlili důvod vaší návštěvy?“
„Eeeeeee………že…….no jsme se chtěli schovat před zvědavými pohledy místních kupců?“ zkusil odpovědět Markus přičemž vrhl na Agmina nevinný úsměv, podobný tomu, který vidíte na dítěti, které zrovna rozbilo drahocennou rodinnou památku.
„Jo, tak proto jste se zdejchli do hostince, který je těma kupcema natřískaný až postřehu ne?“
„Ty tomu nerozumíš Agmine“ začal se omlouvat Drtikámen „Já to tady znám moc dobře, a hostinskej je můj dlouholetý ….dlužník. Udělal jsem pro něj pár práciček, a tak mi visí nějakou tu Zlatku. No a když jsme šli kolem s Markusem, řekl jsem si proč si pro ně nezajít , když už jsme o všechno přišli ve věznici. No a pak jsme si sedli objednali pivo abychom si ukrátili čas, než přijde Pižla Kratinoha, tak se totiž von menuje.“
Agmin pomalu položil na stůl slep..teda Malohnuse, jenž ihned využil situace a začal prozkoumávat mističku s buráky.
„Nechcu ti kazit obchody Drťo, ale jestli sis nevšiml tlačí nás trochu čas a taky peníze teď nejsou to nejdůležitější co musíme, nebo musíš zrovna řešit. Když jste měli tu neodolatelnou chuť na to zatracený pivo, tak jste měli ještě nějakou dobu počkat a ne se tady vymlouvat na hostinského s tak uhozeným jménem že musí být vymyšlené!“
Za zády se Agminovi ozvalo hlasité „Ehm“ a naráz mu přistál před jeho dlouhým nosem korbel s pivem, s takovou rychlostí a silou, že mu ho ošplíchla hustá pěna..
„Zdravím tě Pižlo.“ Usmál se na vousatého hostinského Drtikámen a vybídl ho aby si přisednul.
„Také tak, starý brachu. Vše o co jsi mě žádal je samozřejmostí. Zlaťáky máš v tomhle váčku“ hostinský hodil na stůl napůl plný měšec „Jasný je že tady jste v bezpečí. Galouš, můj synek, vás protáhne zadním dvorem a pak až k cechu, takže nemusíte mít nějaký zbytečný starosti o vojáky nebo hlídku.“
Agmin se červenal studem. Nevěřil svému dlouholetému příteli a teď ho zahryzalo svědomí.
„Jo a můžu Vám říct že jste pěkelně mazaný, že jste zdrhli tomu tlustýmu praseti Bučmedrádovi. Z tý šatlavy se málokdo vrátil nebo utekl…aspoň teda ne ve stavu ve, kterým jste teďka vy“
„Jsme ti ze srdce vděční Pižlo. Já a moje rodina jsme ti k službám…no a takový ty kecy co trpaslíci říkaj šak to znáš Pižlo“ usmál se Drťa.
„Jo chlapci ještě jedna rada“ řekl hostinský Pižla a nahnul se nad stůl a odehnal Malohnuse od mističky z buráky.
„Jsme jedno velký ucho“
„Jestli chcete být delší dobu nenápadní, řekněte tomu malýmu nasranýmu gnómovi, že by neměl tak křápat dveřma a řvát na celý kolo. Vono to přitahuje moc pozornosti“
Drtikámen a Malohnus udusili smích vcelku rychle, když viděli že po Pižlově poznámce se Agmin tvářil poněkud popuzeně. Markus dokonce později říkal, že viděl jak se Agmimu z uší valí dým. Ale v zakouřené hospodě to mohlo být i z nějaké cigarety nebo dýmky.

„Tak si dopijte svoje piva hoši a bez urážky malý kamaráde, to byl jen můj malý vtípek“ mrkl na Agmina Pižla, když si všiml i on jeho reakce.
„Já se budu muset omluvit Vám, pomáháte nám více než je třeba. Jsem rád že jsem se mohl setkat s tak čestným člověkem“ poklonkoval Agmi.
„He čestný. No jasný jak se to vezme….ale mouše bych neublížil to jo. Tak já jdu zasejc zpátky za bar. Pak jen projděte těma dveřma za pultem. Já Vás tam vpustím“
Agmin a Ostatní si mocně přihnuli z korbelů. Malohnus slítnul pod stůl kde ho rychle popadl Markus a znovu ho na něj vysadil. Vypadalo to že Malohnus by chtěl někde zahnízdit a hledá pro to vhodné místo. Agmin si prohlížel hospodu, která se mu líbila čím dál více. Pivo tam bylo báječné a prostředí prvotřídní. Dlouhý dřevěný pult za kterým se nacházel výčep, mohl pojmout velkou část stojících hostů, na které by nezbylo místo, už v tak prostorné místnosti hospody. Po levé straně lokálu byly široké dřevěné schody, které vedly do horního výčepu, kde byly salónky pro vážené hosty, což naznačovala cedule na které bylo napsáno „Ví Aji taky Pí.“
„Škoda že se tady nemůžeme zdržet, a také škoda že jsem o téhle hospodě nikdy neslyšel. Někdy mě tu musíš pořádně provést Drťo, až budeme mít tohle všechno za sebou“
„Ty už se na nás nezlobíš Agmi?“ zeptal se udiveně Drtikámen.
„Ale ne! Trochu jsem se nechal unést. Ale teďka to už dolupněte a jdeme odsud dřív, než jsem někdo přijde a zmerčí nás. Kdo ví jestli už nevyhlásili poplach pro vojáky.“
Drťikámen i Markus poslušně poslechli a obrátili do sebe korbely na jeden lok. Drťa sebral ještě ze stolu váček se zlaťáky a Agmin zase hnízdícího Malohnuse, kterému se to vůbec nelíbilo a začal Agmina klovat.
Vydali se k pultu kde Pižla leštil zrovna umyté korbele. Smál se na ně a popošel ke dřevěným dveřím co byly za ním. Kopnul do nich dvakrát a ty se rázem otevřely. Stál v nich malý klučina, který mohl mít tak devět nebo deset let. Výškou už převyšoval pomalu Agmiho, ale na Drťikamena ještě neměl.
„Menuju se Galouš Kratinoha“ Usmál se na tři výtečníky přičemž se jeho hnědé oči blýskali touhou po dobrodružství.
„Táta mi říkal že vás mám zavíst k cechu těch bláznivejch Alcháčů. Se divím že tam ještě někdo chodí dobrovolně. Pepík Ukroutilů říká že mu táta říkal, že je tam prej tolik třaskavin, že by to dokázalo vhodit celý město do povětří.“
Malý klučina nepřestával mluvit dokud je nevyvedl na dvůr za hospodu. Dvůr byl vcelku prostorný a tak sloužil jako odkladiště nepotřebných věcí hospody i okolních sousedních domů. To mu ovšem z jeho prostornosti dost ubralo, takže začala hra na kličkovanou v bludišti.
„Tady dejte pozor. Kračmar Tudliruka si tu nechává připoutanýho psa“ upozornil Galouš, když procházeli kolem roztomile slintajícího a uštěkaného rovajlera, který by vám svými zoubky dokázal ukousnout končetinu ani by jste nemrkli.

Celestýn a Bagoud se vydali dolů po zužující se ulici, která vedla směrem od náměstí. Sledovali zmateného Bertholta, kterého zase doprovázel nóm Rumpil. Byli od sebe v bezpečné vzdálenosti, tak aby nevzbuzovali zbytečné podezření (Což šlo stejnak dost těžko, protože Bertholtův špičatý klobouk s vypálenou dírou v prostředku byl dost velkým lákadlem pro zvědavé ale i nezvědavé kolemjdoucí)
„Ten starej čaroděj se dostane do potíží co nevidět. Je nenápadnej jako vovce mezi vlkama.“ brumlal nespokojený Bagoud.
„Jo pěkně se změnil, jen co je pravda. Ještě když jsme byli v jeskyních hlubokého nevědomí, byl to kouzelník jak se patří. Nikdá by se mu tehdy nestalo, že by hodil vohnivou kouli na někoho z nás nebo že by nás proměnil v něco v co nechtěl“ prohloubil diskuzi Celestýn.
Bertholt přicházel k jednomu oprýskanému menšímu domu na konci ulice. Dům byl hnědožlutě nabarvený a z omítky často vystupovali dřevěné trámy, které celou konstrukci nesly. Špína tlející na baráku byla způsobena zřejmě ruchem zdejší ulice, ale nemizela ani na velké skleněné vitríně což nasvědčovalo že se už majitel neunavuje ani s omývaním skel. Ke dveřím, nad nimiž se houpala malá dřevěná cedule se znakem koně ve skoku, se scházelo po třech kamenných schodech přímo z ulice. To že byl vchod pod její úrovní a muselo se k němu scházet po schodech, nebylo moc neobvyklé. Zvláště pak ve městech kde se úroveň cesty na ulici zvedala, díky blátu a splaškům, o centimetr za měsíc. Když ke dveřím sestoupil Bertholt s Rumpilem, otočil se na všechny strany, aby se ujistil že ho nikdo nesleduje. Celestýn a Bagoud byli natolik malí že se v proudu procházejících lidí ztratili, a tak si jich vůbec nevšiml, i když stáli sotva pět metrů od něj. Bertholt zaklepal na dveře nejprve dvakrát dlouze a pak jednou krátce, načež chvíli čekal ale nic se nestalo. Pak zaklepal znovu ale tentokrát dvakrát krátce a pak jednou dlouze. Znovu chvíli čekal a když se dveře neotevřely kopl do nich a šeptem křičel „To jsem já ty tupá hlavo, tak otevři“. Dveře se teď pootevřely ale Celestýn ani Bagoud neviděli kdo v nich stojí. Chvíli si povídali načež Rumpila i čaroděje neznámá osoba vpustila dovnitř.
„Dost divný“ promluvil po chvíli mlčení Celestýn „tohle mi jako budova cechu moc nepřijde.“

Pomalu a hlavně nenápadně se přiblížili ke dveřím, kterýma prošli právě před chvílí Bertholt s Rumpilem a přiložili k nim ucho, pro případ že by něco ze vnitř zaslechli. Hluk z okolí byl ale tak velký že mohli slyšet akorát procházejícího prodavače ryb „rýby ryby čerst……skóro čerstvé rýby!“.
„Běž se podívat do toho výkladního okna, jestli tam něco nezahlídneš Celeste.“ Řekl Bagoud, který se odmítal vzdát svého místa u dveří k nimž se lepil jak moucha na cukrový špalek.
Celestýn začal leštit zašpiněné sklo, ale po chvíli úmorné práce zjistil že pod vrstvou špíny je jen další špína a tak toho pokusu radši zanechal a šel zpátky za Bagoudem.
„Vono to nešlo….ale myslím že tam někdo chodí…teda zaznamenal jsem jako by se tam něco hýbalo, abych byl přesný“ informoval ho Celestýn.
Náhle se dveře otevřely a oba vpadli dovnitř místnosti se zatuchlým vzduchem (zřejmě zde moc nevětrali). Nad nimi se tyčil vysoký muž, poněkud podobný spíše šlechtěnému svalnatému býkovi než člověku. Na obličeji měl tak týdenní strniště a v krví podlitých očích se zřela touha po aspoň malinkatém násilí.
Muž vzal oba do jedné ruky za jejich opasky, a druhou rukou za sebou zabouchl dveře. Místnost byla plná prázdných polic a taky tam byl jeden velký dřevěný pult za kterým byly otevřený temný průchod.
„Ehm pane to je jakási mejlka ne? Proč nás nesete dovnitř? My jsme chtěli jít ven, teda totiž my jsme chtěli jít jinam pane“ blekotal Celestýn zatím co se Bagoud začal zuřivě škrábat pod svou páskou přes oko. „Nech toho prdelkování Cele. Mám pocit že jsme se dostali do pěkný šlamastiky“
Obrovský chlap na ně zavrčel hlasem, který by se dal možná připodobnit k řítícím se kamenům. Odnášel je za pult a pak prošli tím průchodem načež je postavil na zem a zavřel za nimi dveře. Oba náhle pohltila tma a naprosté ticho, které však přerušil Celestýn „Hm. Tak to nebude žádná šlamastika Bagu. Myslím že jsme se právě namočili do té nejsmradlavější močůvky v okolí.“
Otevřely se druhé dveře a znich vyšlo oslnivé světlo, které je oslepilo. Když se rozkoukali všimli si že v nich stojí Bertholt. Bagoud i Celestý si protřeli oči (teda Bagoud si protřel jen to jedno), za čarodějem se rozprostírala nádherný ovocný sad. Vůně čerstvě pokosené trávy je přímo praštila do nosu, a tak se jejich oči (oko) stále pohybovali ve směru Bertholt, zahrada, Bertholt, zahrada.
„Je mi to líto hoši“ pronesl Bert. „Takhle jsem to vážně nechtěl“

Cechovní budova alchymistů se nacházela skoro na samotném okraji města. Není se čemu divit, když z ní dnes a dně vycházel zápach sýry, čpavku či jiných ne moc zrovna zdraví prospěšných látek. Samotná budova zabírala skoro celou uličku ve které se nacházela. Měla tři patra a uprostřed byla situována vstupní věž, jenž stoupala vysoko nad okolní domy. Tím se vlastně řadila do místní příčky jako třetí nejvyšší budova, hned vedle radniční a zámecké věže. Všechny okna byla zasklená tím nejtlustším sklem jaké se v této zemi vyrábělo, aby v případě výbuchu nějaké sloučeniny či vynálezu, nemuseli platit tak horentní sumy za zasklení všech oken v cechu. Ve vstupní věži samozřejmě byly i vstupní vrata. Byly poměrně vysoké, a široké snad proto aby se jimi daly provézt na nádvoří cechu různá složitá a velice rozměrná zařízení. Zvláštností na nich bylo to jejich bohaté vyřezávání, jenž zobrazovalo různé situace, které se v cechu můžou dít a také důležité rady pro ty, co neví jaké činnosti se v cechu provádět nesmí. Mohli jste zde tedy vidět vyřezaného panáčka co pije z lahve zřejmě alkohol a při tom se opírá o svíčku, kterou na dalším výjevu převrhne a zapálí tím celou budovu. Na další situaci byl vyobrazen pro změnu nepozorný kuřák dýmky u které usnul přičemž znovu podpálil celou cechovní budovu. Zřejmě to nebyli jen varovné či nepovolené činnosti na této instituci, ale i zachycené důležité momenty z historie budovy a cechu samotného. Možná i proto byla dolní část, tohoto kousku řezbářské práce, prázdná a čekala na další ohnivé události, které by se zde mohli zanést.
„Kvok“ ozvalo se z temné uličky vedle cechu.
„Víš jistě že ten tajnej vchod je zrovna tadylenc Agmi?“
„Jasně ještě před půl rokem mi to ukazoval sám vedoucí cechu. Zatáhnul za tady tu nerozsvícenou louč a šup byla tam osvětlená chodba.“
„A nemůžem to přece jen zkusit přes hlavní vchod?“
„To by nás někdo viděl a byl by z toho malér nejen pro nás ale i pro celý cech Marku“
„A nejni to jedno když, už ten tlustoprd Bučmedrád ví, že sháníme to palivo do naší lodi? Co když už jsou v cechu vojáci ?“ zaprotestoval potichu Drtikámen.
„Ne to by si nedovolil ani on. Cech je něco jako stát ve státě. Má vlastní zákony a pravidla a taky si nikdo nedovolí dojít za těma bláznama co vyrobí silně třaskavý elixír, ve snaze vyrobit elixír proti plešatosti. Takovou věc by mohl udělat jen další blázen.“
„Tím jako myslíš nás co Agmi?“
„Jo tím myslím nás“
Z temné uličky se teď ozvalo zacvaknutí a pak hluk odsouvající ho se těžkého kamene.
„Brej den“ řekl nóm co seděl ve výklenku a zasouval kamenné dveře zpět do drážky.
„Doufám že jste nečekali moc dlouho. Jsem si odskočil jen na sváču“
„No ti teda používají zvláštní pohon na tajný dveře, to ti teda povím Agmi“ zašeptal na něj jen koutkem úst Drťa.
„Ne vše je v pořádku. Nevíte náhodou kde bych našel představeného Cechu?“
„To Vám nemůžu řejc. Ja jsem jen pouhej pohon tajnejch dvéří. Mám zakázáno mluviť s cizejma“
„Aha. Tak to pardon“ Agmin se zdál být nanejvýše zaskočen nómovou odpovědí. Párkrát si na místě přešlápl podíval se ještě jednou na nóma a pak vyrazil dlouhou chodbou do útrob cechu Alchymistů.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by v této části měly být pasti s propadlem, na jehož dně mohly čekat buď ostré dřevěné kůly, nebo vyhladovělí krokodýlové, krmení snad jen jednou za měsíc a to navíc banány. Proto když po chvíli prudkého klesání, odbočili do jediné možné odbočky, shledali i své představy o možném setkání s býčím mužem (tak jak to v některých labyrintech bývá) za nemožné a vydali se po mírně stoupajících schodech na povrch. Schodiště končilo východem na nádvoří, kde se jim naskytl pohled na spoustu pobíhajících staříků, kolem obrovského stroje ze kterého se kouřilo a z velikých ocelových rour šlehaly do nebes plameny.
Někteří z těch mladších na stroj lezli a šťourali se v něm šroubováky nebo utahovali enormně velkými klíči matice, co spíš vypadaly jako hranaté kolečka od trakaře.
„Markavrtee!!“ zařval do chumlu Agmin „Je tu někde Markvart?“ . Asi deset lidí zareagovalo na jeho zvolání a podívalo se směrem kde stáli. Ostatní nerušeně pokračovali ve své práci.
„Jakýho Markvarta sháníte?“ zakřičel vousatý stařík oblečený v sametově purpurovém hávu, tak silně aby to jen tak tak stačilo na přehlušení hluku běžícího stroje.
Agmin předal Mala Markusovi, a pak si šel promluvit se staříkem jelikož se mu nechtělo na něj řvát přes ten rámus a přes půl nádvoří..
Markus Malohnuse držel v natažených rukách a mhouřil oči, jako by očekával že se zrovna teď promění ze slepice zpět na velikého orka. Malohnus na něj jen koukl jedním okem, potočil hlavu a koukl druhým okem, potom pronesl „kvok“ čímž se zřejmě vyplýtvalo konverzační téma.
„Co myslíš že se stalo s Celem a ostatníma?“ zeptal se Drťa.
„Nevím ale, myslím si že by jsme to měli zjistit hned po tom, co to tady Agmin vyřídí. Bez nich nemůžeme odplout stejně tak jako bez toho zatracenýho paliva.“
„Agmi z toho musí bejt pěkně nasranej, když mu zmizeli bráchové v tomhle městě. Doufám jen že někde nechlastaj bez nás.“
„Ty myslíš pořád jen na to pivo co Drťo?“
„Víš jak je to důležitá věc pro trpaslíka……trpaslík bez piva to je jako trpaslík bez sekery a bez krumpáče to říkám já“
Agmin se k nim blížil zpět s ustaraným výrazem na tváři.
„Pojďte zamnou.“ Řekl jim a mávl na ně rukou „Musíme teď jít do přednáškového křídla, kde má kancelář Markvald. Je to můj kamarád z doby, kdy jsem se učil v Grambergu na pomocníka Alchymisty. Doufám že nám z téhle situace pomůže vybruslit“
Prošli přes nádvoří a vstoupili do budovy dalšími rozměrnými dveřmi. Ve vstupní hale se dali po schodišti do prvního patra. Na dlouhé chodbě, do které se teď dostali, bylo na levé straně spousta dveří, jenž vedly do učeben a kabinetů, zatím co po pravé straně byly okna vedoucí na nádvoří odkud šel stále hluk stroje a pokřikujících Alchymistů.
„Prý má být v AK 47 (Alchymistický Kabinet)“ řekl Agmi a stále koukal na dlouhou chodbu, která neměla konce, přičemž se snažil počítat dveře.

Ačkoliv by se zdálo, že se v takové záplavě dveří, může jen těžko někdo vyznat a k tomu najít ty správné dveře, bylo by to mylné. Agminovi se to podařilo v celku rychle, během půl hodiny. Nutné je však podotknout, že tu už párkrát byl před tím, a tak se v tom chaosu trochu vyznal. Zaklepal na malé kovem obložené dveře a čekal zda uslyší kýžené „dále“ nebo ještě lepší „vstupte“. Toho se však po drahné chvíli čekání nedočkal, a tak byl nucený proces zopakovat. Když ani tentokrát tento způsob nezabral, vstoupil dovnitř bez vyzvání. V malé místnosti byly natěsnány dva dlouhé stoly, které tvořili uzoučkou uličku k hlavnímu pracovnímu stolu. Na stolech po bocích byly vystavěné různé flakónky a zašpuntované nádobky. Většina z nich byla naplněná tekutinami, rozličných barev, které se snad ani nedají popsat i kdyby jste k nim přiložili barevnou škálu. Nebylo proto ani divu že, také většina z nich na sobě měla obrázky, antropologicky přesné kopie lebky za níž se skovávaly dvě překřížené stehenní kosti. Amatérovi by se mohlo taktéž zdát že jde o majetek piráta, ale alchymistický cech nebyl zrovna typickým útočištěm, pro jednooké papouškem ověnčené dobrodruhy co se plaví po mořích a kradou cenné náklady ze zaoceánských lodí. A nakonec zde byl argument, skoro šest seti kilometrové vzdálenosti od nejbližšího pobřeží. Před kancelářským stolem, který stál v té úzké uličce, seděl v hlubokém křesle, mladší černovlasý člověk, jenž zřejmě v té chvíli pozoroval dění se zavřenými oči. Chrápání, které rezonovalo skleničkami na stolech, utvrzovalo právě vstoupivšího Agmina s Markusem a Drtikamenem v zádech, že o nich ví asi tak jako slon o roztočích na svém hřbetě.
„Markvalde?“ zvolal ne zrovna nahlas Agmin v obavě, aby mu nezpůsobil šok či případné znečištění spodků. Markvald ovšem zareagoval jen pouhým zamlaskáním, načež se zavrtal hlouběji do svého polstrovaného křesla.
Agmin tedy vzal jednu z flaštiček a odzátkoval ji, přičemž to udělalo „plop“. Tohle ovšem zabralo a Markvald se probral se svého hlubokého snění.
„Co to, kdo to? Přednáška je až zítra v pět. Přijďte o konzultačních hodinách jestli máte problém“ pak otevřel pořádně oči a zostřil na malou postavičku, které si prvně nevšiml.
„Agmi? Seš to ty?“ zeptal se a promnul si nevěřícně oči.
„Když jsem to naposled kontroloval, tak jsem se tak jmenoval“
„Sakra co tu děláš, když tady po tobě jde i samotnej von Mord?“
„Takhle se vítají staří přátelé“ pozvedl jemně obočí Agmin.
„A sakra kde jsou moje spůsoby“ omlouval se Markvald a vstal spěšně z křesla, přičemž rychle podával ruku svému starému kamarádovi.
„Jsem, počertech rád že tě tu vidím Agmi. Ale abych řekl pravdu s tím, jak po tobě ve městě jdou, nečekal jsem že se tady ukážeš. Aspoň teda ne zrovna letos. A kdo jsou tvoji přátelé?“
„Ale jistě tady to je můj hlavní zbrojíř a ochránce Markus a tady to je trpaslík Drtikámen, můj hlavní prospektor.“
„A myslím že se s Drtikamenem známe z hospody U Napařovanýho ne?“
„To teď nechte bokem. Markvalde, přicházím za tebou ve stavu největší nouze“
„Dobrá, jistě…sedněte si pánové a povídejte“ Markvald chvatně vytáhnul z pod stolu židle a vybídl je k sezení. Agmin mu začal vyprávět vše co ho potkalo od záchrany Malohnuse až po příjezd lodi k Severínu. Agmin vysvětloval jak se mu podařilo v rychlosti dát do kupy loď s posádkou a vyrazit na dalekou cestu. Když přišlo na vypravování o Bertholtovi a následném věznění, Markvald se začal mračit a jen pokyvoval hlavou. Když mu pak řekl že měli před cechem sraz, kde ale bohužel nepřišli ani jeho bratři ani Bertholt s Rumpilem, Markvalt vstal. Došel ke stolu a vzal jednu z větších lahviček s lebkou, odšpuntoval a notně si přihnul. „Aaa ta píše. Dáte si?“ nabídl ostatním láhev se zelenožlutofialovým obsahem.
Markus s vyděšeným výrazem ve tváři odmítl a Agmin také. Drťikámen si nadsenul na židli a řekl „Já bych vokoštoval estli možu?“.

Markvald mu podal láhev s neznámou tekutinou, a jakožto správný trpaslík si Drťa přihnul více než řádně.
„Pomalu s tím, má to přes 70 procent.“ Upozornil ho „Chodili mi tady na to kolegové a tak jsem to trochu obarvil a nalepil jsem na to lebčičku. Od té doby mám zásob dost.“ Usmál se Markvald „Nu ale k věci. Co mi tady říkáš Agmine, není zrovna potěšující. Palivo ti samozřejmě poskytnem v tom problém není, a zvlášť když zaplatíš. Na peníze je náš představený cechu přímo vysazený. Ten by prodal i svoji mámu s barákem kdyby mu za to zaplatili slušný obnos. Trápí mě ale vaše příhoda s tím kouzelníkem. Ve městě se totiž rozmohl gang Mágů, kteří unášejí lidi z města a pak za to berou výkupné. Většina se jich vrátila v pořádku, ale někteří proměnění v dost zvláštní zvířata. Nám to teda nevadí, protože na to tu máme lektvary a tak nám jde do kasy zase nějákej ten zlaťák navíc. Ale když se koukám na vašeho přítele“ Markvald pokynul hlavou směrem k Malohnusovi, který se právě snažil odklovat kus podlahy „tak mám podezření že v tom ten Bertholt bude nějak zapletený.“
„To si nemyslím“ odpověděl Agmin „ Bertholta znám už nějaký ten pátek, na to nemá povahu“
„By ses divil příteli. No každopádně teď vašeho přítele proměníme zpět co tomu říkate?“
„Myslím že tohle uvítáme všichni. Malohnus je pro nás v téhle situaci poněkud nepostradatelný.“
Markvald vzal jednu z dalších lahviček, která ale naštěstí nebyla polepená obrázkem lebky, a nalil si pár kapek do dlaně. Malohnus přiskákal se slepičí elegancí k němu a jemně se napil. Chvíli jim trvalo než si oči zvykly na různé probíhající změny, při transformaci Mala ze slepice zpět na Orka. Nebyl to zrovna moc pěkný pohled a Markusovi se trochu zvedl žaludek, ale naštěstí z něho nevyšlo nic ven.
Malohnus koukal nepřítomně před sebe. Pak si klekl a začal mlátit hlavou o zem přičemž máchal rukama jako kdyby měl stále křídla.
„Chvíli mu potrvá než si mozek uvědomí že už není slepice…..zvlášť u orka. Počkejte tak pět minut a on se vzpamatuje.“
Markvald vytáhl ze šuplíku mapu města a rozložil ji na stůl.
„Tady je ulice Mléčnejch výrobků. Tam jste naposledy viděli své přátelé jestli se nepletu“ Agmi jen pokýval hlavou. „No a předpokládám že když, šli dolů od náměstí tak se pak vydali směrem do ulice Máčkovej hub, to je ulice která vede obloukem přes celý město až k cechu. Tam by jste měli hledat první. Celkem mě celá situace zajím takže bych šel potom hledat s vámi.“
„Čím víc lidí tím lépe. Budeme ale potřebovat nějaké přestrojení, zvlášť tady pro Mala.“
„To nebude problém. Máme tady nějaké civilní šatstvo, co tady lidi nechávají, když nemaj čím zaplatit. My to pak prodáme hromadně trhovcům a máme z toho slušný prachy“
Malohnus se postavil a začal se drbat na hlavně.
„Hej. Kde to být já? U zoubatýho vepře!“ na chvíli se odmlčel a pak bouchnul do stěny pěstí přičemž vytvořil slušnou prohlubeň. „Kde být ten zasraný Čaroděj“ zavrčel hlasem, který u něj Agmin ještě nikdy neslyšel.

„Jen klid Male. Všechno bude v pořádku“ jal se ho uklidňovat Agmin.
„Já mít pocit, že mít v hlavě úplně prázdno. Dokázal já myslet jen na jídlo a na vejce“
„Už je to pryč, teď si zase s námi nemusíš se ničeho bát.“
„Já se nebát…….já mít vztek….a taky trochu zmatek v hlavě“
Nikdo by asi nechtěl vědět co se v Malohnusově jednoduché mysli odehrává, když on sám říkal že má v hlavě prázdno a zmatek. Transformace v jiné tvory nebývá většinou bez následků, a tak jen Agmin doufal, že jeho obří přítel nebude mít od téhle chvíle tendence jíst zrní či případně snášet vajíčka. To by mohlo být v některých situacích dost trapné nebo i fatální. Pamatoval si na jednoho válečníka co strávil až moc dlouho v podobě králíka. Když se pak dostal jednou k větší bitvě, uprostřed souboje s třemi ozbrojenci odhodil meč, odhopkal od nich a začal chroustat mlíčí.
Když se potom podařilo vysvětlit Malovi situaci, ve které se nacházejí, museli ho všichni držet aby nevyrazil přímo do města hledat ostatní, nebo případně aby nevyflákal půlce města dveře a výlohy. Nakonec se jim podařilo ho uklidnit a přesvědčit, že vše má svůj správný čas a místo. Markvald je tedy vzal k představenému cechu, tlustému Ronymu jak se mu zde přezdívalo. Přezdívka nebyla vůbec lživá, jelikož hmota jakou představoval Rony Gram Syrový, byla více než úctyhodná. Seděl za velkým stolem a seděl v ještě větší, na zakázku dělané lavicožidli. Agmin mu hned vyložil celou situaci a taky jeho požadavky, které podpořil částkou napsanou na kousku papíru. Nikdy a nikde by jste neviděli zářivějšího člověka než byl tlustý Rony. Markvaldovi začal ihned dávat rozkazy o co se musí zařídit a jak se to musí zařídit. Agmin vyjádřil své obavy zda nebude mít cech nějaké problémy s městem nebo von Mordem, ale to mu brzo vyvrátil slovy „s takovýma vožungrama si nelam hlavu příteli, ti si sem nedovolí poslat ani výběrčího daní, natož vojáka.“
Vše bylo zařízeno. Zítra Drtikámen zavede pár alchymistů k lodi, kteří ji navedou blíž k městu a tam se uskuteční předání paliva a to všechno pod osobním dohledem velmistra Ronyho. Všem čtyřem nabídl pokoje v rezidenčním křídle cechu, kde mohli přečkat dnešní noc, ale Agmi, mu vysvětlil že musí jít do města hledat své přátelé a tak se s ním rozloučili podáním ruky a přáním hezkého večera.
„Celkem dobrý chlapík“ říkal Agmin Markvaldovi, když vycházeli z jeho kanceláře.
„Jo když jde vo prachy tak je hodnej na všechny“
„Můžeme mu teda věřit, když je tak zatížený na peněžní stránku?“
„O to neměj péči. Sice by pro prachy udělal dost věcí, ale v žádném případě k tomu nepatří pachtování s tím buřtem Bučmedrádem a jeho cvičenou opičkou von Mordem“
„Vážně ho tu lidi tak nesnášejí? Jestli jo tak proč s tím něco neudělají?“
„Je to složitý. Bučmedrád je dost mocný muž. Ačkoliv ho většina města nenávidí, má pod palcem místní tajnou polici, která tu udržuje stálý strach a teror. Nikdo neví kdo může jít do vězení, odkud není návratu. Myslím že jste měli dost velké štěstí že jste nepadli do ruk přímo tajným. Jinak by jste asi už byli všichni pod drnem jak se říká“
Procházeli dlouhou chodbou a z nádvoří se ozval ohlušující zvuk naplno běžícího kolosu, který zrovna uvedli do provozu.
„Co to tam ksakru vyvádějí?“ zařval Agmin a držel si prsty v uších
„To zkoušej nový SPOPNS Mk I (Samo Pojízdný Obrněný Povoz Ničivé Síly)“
„Cože to?“ Markvald vytáhl Agminovi prsty z uší a znova mu zopakoval „Je to nový SPOPNS Mk. I.
„Co to jako má být?“ zeptal se a někde uvnitř mu vzplál plamínek profesionální zvědavosti.
„Je to nějaký nový válečný vůz. Před měsícem nám to přivezli trpaslíci z Dlan Magoru. Nechali tu nějaké inženýry aby to zkompletovali a mi na tom máme vyzkoušet a pak jim dodávat vhodné směsi paliva. Já se vo takovýhle věci ale nezajímám. Mě stačí můj malý kabinet, rostlinky a sem tam nějaká ta dobrá pálenka“

„Kdybych měl tak víc času“ postěžoval si Agmin. „Nejlepší věci přijdou vždycky v tu dobu, kdy na ně nemám žádný čas“
Venku se už začalo smrákat a na město padl podvečerní stín. Lampy v ulicích žhnuly a život neustával ani v pozdních hodinách. Mordovice, nebyly žádným provinčním městečkem, ale pořádnou metropolí, a zdejší obyvatelé si toho byli vědomí. Půl města šla v těchto chvílích spát, ale druhá polovina se zrovna probouzela hledala zábavu, noční radovánky, ale i práci. Drtikámen šel spát do jednoho z pokojů, které pro ně Markvald přichystal. Drťa se měl zúčastnit zítřejšího pochodu k lodi aby ji navedl blíže k městu. Hledání Celestýna s Bagoudem se teda už nezúčastnil. Z bočního tajného vchodu vyšli v převlecích ostatní. Markvald se převlíkat nemusel, ten je zkrátka doma. Agmin, Markus a Malohnus se však převléct museli a to takřka dokonale. Agmin dostal malinké tupé a krátké kalhoty z kšandami, takže vypadal jako pojídač klobás z Barvorska. Markusovi přižehlili na obličej knírek a oblékli ho do slušivého károvaného obleku. Na hlavu mu umístili klobouk s oboustranným kšiltem, takže vypadal jako postava z laciné detektivky. U Malohnuse se toho moc udělat nedalo, ale Markvald se snažil co mohl aby nebudil přílišnou pozornost. Na hlavu mu přilepili nádhernou blonďatou paruku s lokýnkami a oblékli ho do slušivých růžových šatů. Napudrovali mu i obličej aby jeho přirozeně zelená kůže tolik nerazila. Veškerý dojem ale kazily jeho velké tesáky co mu trčely z úst a jeho obrovité předloktí, na kterém by i tetování malé rybičky, vypadlo jako plejtvák obrovský.
„Já být už opravdu naštvaný. První být já slepice a teď vypadat jako nějaká slevnutá žena. Tohle mi nelíbit“ mručel si stále Malohnus a čutal před sebou dlažební kostku jako by to byl malinký oblázek.
„Ticho tam. Chovej se nenápadně Male a nereptej. Přísahám že už tě příště do takového obleku nenacpeme. Teď nám ale nic jiného nezbylo“
Vydali se po ulici Velkých překvapení, které ovšem žádným velkým překvapením nebylo. Malinké domečky chudých dělníků, ve kterých se neobtěžovali rozsvěcovat ani lucerny, nebyla zrovna stvořená pro romantické vycházky, ale skýtala jim právě to krytí které potřebovali. Agmin věděl že někteří lidé z hlídky jsou jim naklonění, ale v téhle chvíli bylo celé město na nohou a hledalo je. Dokonce viděli na sloupu plakát, na kterém byla vypsána odměna 200 zlatých za jejich vydání rukám zákona.
„Aby to spral Urgo Hromový. Za dvě sta zlatých, to by byla pomalu hospoda“ ulevil si nadávkou k bohovi válečných operací Markus.
Skoro na konci uličky se z jednoho domů otevřeli dveře. Z nich vyšlehl ostrý proud světla doprovázený hospodským hlukem a tabákovým dýmem. Vyrazil z nich jakýsi člověk, ne zrovna ve střízlivém stavu. Šněroval si to od jedné zdi k druhé a z píval si při tom nějakou místní odrhovačku. Měsíc ozářil uličku a ta se teď stala čitelnou jako ve dne.
„So to tu…kde se……to je ale roztomiloučká děvče. Škyt. Nechšes…nechčes….nechceš si semnou trošililinku zašpásovat?“ vydrmolil ze sebe opilec a plácl Malohnuse po zadku při čemž si musel zákonitě pohmoždit zápěstí. Mal mu veťal políček, přičemž druhou facku dostal od zdi u které přistál. Agmin jen teď doufal že dotyčný nebude mít problémy z rehabilitací krční páteře.
„Sprostý chlapisko“ procedil mezi zuby Malohnus.
Končeně po chvíli trmácení se po podobných tmavých zákoutích města, dostali k ulici Mléčnejch Výrobků, kde byli všichni pohromadě naposledy.
„Bude to pekelný ale snad se nám tu podaří splašit nějaké informace. Nejrozumnější bude když začneme v hospodách. Ne že bych se chtěl vožírat, ale tam je to s informacema nejlepší“ navrhl Markvald.

Bagoud s Celestýnem seděli zády k sobě, spoutaní pevným konopným lanem. Byli pod velkou rozkvetlou třešní, což byl jen důkaz toho že tohle to místo je magickou iluzí, protože venku pomalu končilo léto a začínal podzim. Růžové lístky jim padaly pomalu na hlavy a po chvíli oba vypadali jako dvě cukrové vaty. Okus dál se na menším palouku v sedě o něčem dohadovalo pět čarodějů s vysokými klobouky a uprostřed hloučku stál nóm Rumpil a něco jim vehementně vysvětloval.
„Taky nás mohli dát někam mimo dosah těch podělanejech padajících okvětních lístků!“ ulevil si Bagoud a vypliv z pus malý růžový lístek.“
„Ticho! Snažím se poslouchat co to tam ten malý prevít povídá“ napomenul ho Celestýn a šponoval uši co mu stačily.
„A o čem si sakra povídaj?“ nevydržel dlouhé mlčení Bagoud a snažil se natočit směrem k hloučku aby je aspoň viděl.
„Nemel sebou pořád! Zařezávaj se mi provazy do masa! No pokud umím dobře odezírat ze rtů tak říkají něco o … něco zeleným paraplíčku tety Ireny???“
„Jo a kde ses učil číst ze rtů? To tak dlouho držím hubu abys mi řekl že nic neslyšíš a že odezíráš ze rtů? Sem už mohl mezi tím ze sebe vytrousit spoustu nadávek a jedovatostí na jejich účet!“
„Domnívám se že se baví o tom co s námi provedou, mí věrní a odpouštějící přátelé“ ozvala se hromada růžových okvětních lístků co byla vedle nich.
„S tebou se nikdo nebaví Berte. Dostal si nás do pěkný šlamastiky a to už po několikáté v jednom krátkém dni.“
„No ona už asi bude noc. Akorát tady to nepoznáme, protože je tu pořád den“ vysvětloval jim Bertholt růžová hromada.
„Proč si nám sakra neřekl že ten špunt je černokněžník a ne tvůj spropadený pomocník?“
„No když pominu to že kdybych ho neposlechl na slovo, tak by ze mě vysál veškerý život a zařídil by pro mou duši nekonečná muka, tak vlastně ani nevím proč jsem Vám to neřekl. To víš jsem starý a na dost věcí zapomínám“ odpověděl uštěpačně Bert.
„Tak promiň no. Nechtěl jsem se tě dotknut. Ale jsme v pěkný šlamastice a to jen díky tvým přátelům a tvým potrhlým kouzlům“
„Jo...to máš pravdu no“
„Ticho, ticho už jdou sem!“ okřikl debatující dvojku Celestýn.
Pět čarodějů kráčelo směrem k nim a v čele šel malinký nóm Rumpil. Od té chvíle kdy na toto místo vstoupil, stal se z něho … no řekněme méně uhrovatý, pobledlý nóm s černýmy koly pod očima. Také svoje obyčejné oblečení zde vyměnil za sametově černý dlouhý háv přes který měl přehozený červený plášť s vysokým límcem.
„Mí drazí přátelé“ řekl úlisným ale zároveň strach nahánějícím hlasem. „Rozhodl jsem se, díky poradě se zdejšími mistry magického umění, že vás pro tuto chvíli ještě na živu necháme.“ nóm Rumpil se na ně usmál a spojil své konečky prstů a vytvořil tak svýma rukama trojúhelník bez jedné strany.
„Bertholtova neschopnost a možná až přílišná náklonnost k vašim osobám pokazila mé plány, které jsem s Vámi měl, ale mocný Ugraš, mi vás vehnal do náruče a tak mi dal příležitost plán znovu uskutečnit bez větších obtíží“
V tu chvíli se někde mezi jednou z třešní a hrušní objevilo černé místo, jako by někdo otevřel dveře a z nich vystoupil hromotluk, který Celestýna s Bagoudem zatáhnul do této situace. Na rameni nesl mladšího černovlasého chlapíka v červeném hábitu pošitém hvězdičkami různých barev. „Tendlecten okouněl kolem výčepu a ptal se po těhlenctěch dvou skrčkách můj pane!“

„Svaž ho Tudlíne“ přikázal malý černokněžník.
„Jak si přejte vaše krutosktní neochvějnosti“ odpověděl obr, vzal konopné láno, které si sebou donesl a jal se pevně svazovat do kozelce nebohého chlapíka.
„Zná ho někdo z vás?“ zeptal se ostrým hlasem Rumpil a přitom vytáhl z útrob svého pláště malou hůlku, kterou namířil na Celestýna s Bagoudem.
„Myslím že je to jeden ze zaměstnanců cechu alchymistů. Ale nejsem si jistý“
„Nic mu neříkej ty troubo“ okřikl Celestýna Bag a šťouchnul ho loktem do zad.
„Jauvajs!“ zasténal Celestýn.
„Svázanej vaše proradná uhlazenosti“ Zahlásil obrovitý sluha malinkého černokněžníka. „Měl bych se vratit zasejc zpátky do hospody jestli nám tam někdo nepcáhne“
„Běž Tudlíne a hlas všechny podezřelé, a hlavně gnómy nebo trpaslíky.“
Před obrovitým slouhou se znova otevřel kouzelný černý prostor, do kterého vstoupil a rázem zase zmizel.
„Zpět k našemu …no na něm vlastně stejnak nezáleží. Mám pro Vás jedinečnou nabídku pánové, která se neodmítá“ pousmál se nóm a začal se drbat hůlčičkou ve vlasech.
„Nic mu nevěřte chlapci. Je to jen úlisný ža…“ Bertholt nestačil dopovědět větu, protože na něj v tu chvíli dopadlo nelítostné černokněžníkovo kouzlo a začal se zmítat v bolestech. Okvětní lístky, které na něj spadaly se rozletěly a Bertholt po chvíli kdy sebou házel v nepředstavitelných mukách ztuhl jako kámen. Nemohl se hýbat ani nic říkat jen oči mu vyděšeně kmitaly ze strany na stranu.
„Toho staříka si nevšímejte.“
„Ty parchante! S tebou si to vyřídím! Přísahám že ti tu tvojí hůlku narvu přímo tam kam slunce nesvítí!“ zařval na něj Bertholt.
„Ale no tak. Já Vám tady chci přednést svůj návrh a vy stále tvrdošíjně odmítáte. Pokud mě nevyslechnete můžete skončit jako tady Bertík nebo se dohodneme a vše se obejde bez ztrátách na životech či bolestivých doživotních ujmách.“
Nastal chvíle mlčení. Bagoud těžce oddychoval vzteky až se mu začala dělat pěna u úst.
„No vida uklidnění? Potřebuji od Vás jen aby jste mě zavedli k Vaší lodi. Vše na její palubě je pro mě více než cenné. Od Vás chci aby jste mě na palubu dostali a já bez problémů a bez zbytečných hloupostí, dostal co potřebuji. Chtěl bych se vyhnou veškerému zbytečnému násilí. Já jsem lidumil a nesnáším pohled na krev.“
„Co když tě neposlechneme?“
Rumpil znovu máchl hůlkou. Celestýn začal křičet bolestí.
„Dost! Tak Dost už!“ křičel na něj Bagoud „Uděláme co žádáš“
Černokněžník pustil Celestýna ze svého kouzelného sevření a ten se propadl do sladkého nevědomí jenž mu způsobila bolest.
„Zítra ráno vyrazíme. Teď Vás opustím“
Ozvala se ohlušující rána. Iluze nádherného ovocného sadu se zhroutila jako domeček z karet. Místo toho se teď všichni ocitli v malinké místnosti bez oken, která zřejmě sloužila jako skladiště. Vedly do ní jen jedny chatrné dveře a ty teď vysely na jednom pantu. Překvapeného černokněžníka trefila do hlavy letící židle, kterou po něm hodila napudřená skoro třímetrová dívka s blonďatými vlásky. Z malinkých dveří tato dívenka udělala vrata pro koňské povozy.

„Sakra, tak kde je!“ postěžoval si Agmin, kterému se tohle postávání v tmavé uličce vedle hostince nelíbilo.
„Když jsme vycházeli z toho posledního hostince měl už slušnou hladinku. Možná že se tam zakecal s nějakým známým.“ zauvažoval nahlas Markus.
„Jak říkal že se tenhle ten hostinec jmenuje?“
„Prej U Skákavého Vykastrovaného Koníka. Divný jméno pro hospodu co?“
„Jo! Já, kdyby byt katastrátovanej tak neskákat“ pronesl svou úvahu Malhonus a poškrábal se ve svojí blonďaté paruce, jako by to byly jeho vlastní vlasy.
„Sme si vybrali pěkného pomocníka to ti povím. Ten tvůj kamarád by propil i ten svůj hábit, kdyby za něco stál. Prej že „nic se nebojte“ a prej „já mám výdrž, mě jen tak hnedka neopijou“. Ha! Tomu už to mluvilo z cesty po tej první hospodě.“
„Třeba se mu tam něco stalo“ omlouval ho Agmin a nakoukl do ulice kde chodilo stále větší množství lidí.
„Jo čeká až mu načepujou druhej škopek“ zasmál se Markus.
„Počkáme ještě pět minut a pak tam zajde jeden z nás co?“
„Podle toho jak na mě civíš Agmi, bych řekl že to asi budu já že?“
„No já jsem moc nápadně malý a o Malohnusově převleku radši ani diskutovat nebudem. Ty si z nás jediný kdo tam může jít aniž by vyvolal pozornost hostů.“
„No jo. Sakra měl bych si říct abys mi zvýšil plat. Tohle to mě už fakt přestává bavit.“ zamumlal si pod nosem Markus a vyšel do ulice. Na chvíli se opřel o zeď vedle vstupu a čekal, dokud neuznal že už eventuelně těch domluvených pět minut uběhlo.
Otevřel tedy dveře a vstoupil do potichlé hospody a s hlasitým buch za sebou zavřel.
Netrvalo moc dlouho a pomalu z hospody zase vyšel, s přitroublým úsměvem na tváři.
„Myslím že jsme kápli na to správné místo hoši.“ procedil mezi zuby protože se stále usmíval.
„Co? Kde máš Markvalda?“ zeptal se nechápající Agmin.
„Přišel jsem tam a hospoda byla úplně prázdná až na jednoho hromotluka co byl za barem a leštil tam korbely dost nechutným způsobem. Zeptal jsem se ho jestli tady není můj kamarád Markvald z Alchymistickýho cechu, že jsem tam měl s ním domluvenou schůzku. Načež mi řekl ať vodprejsknu, že prý je lokál zamluvenej pro soukromou oslavu.“
„No tak to je v celku zajímavá informace.“nastala chvíle přemýšlení kterou přerušil Malohnus svým bručákem „Teď na řadě moje pěsti?“
„Jo. Teď příjdou tvoje pěsti Male“ Přikývl Agmin a tím způsobil že se rozkošný blonďatý ork zaradoval jako malé dítě před cukrárnou.

O celé situaci, která poté nastala, se nedá říct že by se vyjímala jiným podobně konstruovaným přepadovým akcím. Jako první na řadu přišel Agmin, který slušně a jemně otevřel dveře, přičemž se velmi mile usmál na Tudlína, neboli hospodského hromotluka. Za ním následoval méně se usmívající Markus, a tento velmi krátký špalír uzavřel obrovitý Malohnus, co jemně přivřel dveře a z hlasitým „Cvak“ za sebou zavřel dveře na petlici, což způsobilo situaci, že se další lidé dovnitř nemohli dostat. Snad ledaže by vzali dlažební kostky a probili se velikým oknem, a nebo vyrazili dveře nějakým středním beranidlem, typu „popadněte první předmět, který máte po ruce, a vylomte ty zpropadený dveře“.
Tento tichý nástup by se zdál být v pořádku, kdyby Markus a Agmin neuhnuli kráčejícímu Malovi, který se vydal vstříc svalnatému muži, jenž oproti němu ale vypadal dost směšně.
Blonďatá kráska vzala muže za lněnou košili a pozdvihla ho natolik aby si viděli do očí a měli tak usnadněnou komunikaci tváří v tvář.
„Kde být naši přátelé“ zazněl prázdným lokálem temně znějící Malohnusův hlas.
„Já nnnevím o čem mmmluvíte“ odpověděl mu roztřeseným hlasem Tudlín. Po této odpovědi se ozvalo prásk když dostal Tudlín facku jako trám a upadl na chvíli do mdlob.
„Hele Male já vím že už se těšíš až si pořádně zazápasíš“ podotkl Agmin „ale ono je v celku důležité aby nám dotyčný byl schopen ještě někdy odpovídat, bez odborné pomoci“
„Ja myslet že on vydržet víc“ ospravedlňoval se Malohnus.
„No tak mu strč hlavu do toho dřezu z hnědou vodou a snad se nám ještě probere na chvíli k životu“
Malohnus jako vždy poslechl Agmina bez okolků a vnořil Tudlínovu hlavu do útrob až podezřele neznámých vod dřevěného koryta, ve kterém se zřejmě omývaly korbely. Bylo dosti vyditelné že ta voda zažila ještě časy, kdy nebyl na světě ani Agmin, a tak stačila opravdu jen chvilička aby se hromotluk probral z bezvědomí.
„Já zeptat znovu, kde být naši přátelé?“ zopakoval požadavek Malohnus zatím co na něj cenil zbytek svých bělostných tesáků.
„Joo, už si vzpomínám, tam vzadu za těma dveřma. Bez problémů kámo, jsou živí“ vyrazil ze sebe v rychlosti a ukazoval při tom na dveře za sebou. Malohnus už už do nich chtěl vstoupit, ale Agmin ho v čas zastavil.
„Za prvé pusť ho na zem Male a nehraj si s ním jako s hadrovou panenkou“ podotkl „za druhé bych se tohoto pána chtěl zeptat, zda je vzadu za těmi dveřmi, nějaké nemilé překvapení? No a za třetí si to opravdu promysli, jelikož umím být na svou výšku, velmi nepříjemným, když mě někdo naštve“
Překvapivě po zapůsobení Malohnuosva šarmu, byl hostinský Tudlín, velmi sdílný, a tak jim pověděl o kouzle, které přemístí dotyčné do magicky vytvořeného světa, ve kterém přebývá jeho pán s ostatními Čaroději. Tudlín se stal natolik nakloněn Agminově věci že jim prozradil i způsob jak se dostat do kouzelného prostoru, aniž by riskovali v propadlu nekonečných planin prázdnoty, své životy.
„Jdeš první Male a vem si nějakou dobrou zbraň“ řekl Agmin když svázali Tudlína do kozelce a do pusy mu dali roubík.
„Ja myslet že tahle židle stačit“ odpověděl mu a vzal do ruky kliku od kouzelných dveří.
Agmin je poté za sebou zavřel, dvakrát za sebou otočil klíčem a pak řekl „Můžem“. Malohnus otevřel druhé dveře ale díky jeho rozměrům prošel do slunečné zahrady s okrasou dřevěných futer na ramenou.

Nastal lítý boj. Agmin s Markusem vletěli do místnosti hned za Malem, který už zneškodnil toho nejmenšího z věznitelů, protože ti nejmenší jsou většinou vždy ti nejnebezpečnější. Malohnus už mnohokrát zažil boje s trpaslíky i gnómy, které byly velice vysilující, protože ti malí prevíti se pohybovali až příliš rychle na jeho pomalé těžkopádné uskupení masa a svalů, jenž tvořilo jeho tělo.
Vyřazením jednoho z šestice podivně vyhlížejících vousáčů, ale boj nekončil. Brzy zjistili že tito podivíni budou zřejmě čarodějové, když se jim kolem prstů začaly tvořit malé ohnivé aury, zatím co odříkávali potichu nějaké zaklínadla.
Agminovi to došlo dost rychle a tak stačil uskočit ještě včas. Markus zamířil k zemi hned v závěsu za Agmim ale ohnivka mu zapálila klobouk. Malohnus se s uhýbáním nějak nezaobíral a s největší rychlostí jakou dokázal vyvinout se vydal vstříc čarujícím kouzelníkům. Jedním mocným skokem povalil dva z nich, kteří se náhle ocitli pod jeho velmi těžkým tělem, a začali skučet jako ufňukané děti „Vzduch! Bohové vzduch! Nemůžu dýchat“
Zbývající trojka v rychlosti vyklidila místnost takticky nejvhodnějším úprkem. Ladným skokem překonali ležícího Markuse s hořícím kloboukem a Agmina, který si v té chvíli ještě kryl svou nebohou hlavu rukama.
Z rohu místnosti se ozval hrubý hlas „No to ste si teda dali na čas vy loudové“
„Jo kde jste sakra byli tak dlouho“ Přidal se druhý o trochu zdvořilejší hlas.
Markus si začal plácat po hlavě, ve snaze uhasit malý požár, který se začal nebezpečně šířit i na jeho vlasy, skované pod kloboukem. „Sakra tak tady jste byli vy ulejváci! Hledáme Vás po celém tom zpropadeném městě a vy si tady v klidu sedíte v nějakým podělaným skladu.“
„Nech je být Marku. Pojďme je radši rozvázat. Jo a Male zažádanou cenu nevstávej z těch zpropadených čarodějů. Nedej jim vydechnout“ řekl Agmin, při oprašování prachu ze svých kolen, když se mu konečně podařilo postavit se zpět na dvě nohy.
„Já zůstat tam kde být“ přikývl Mal a přitom se někde z pod něho ozývalo sípaní „Oh pro lásku Gorthlathana ukrutného!“
Agmin se jal rozvazovat své dva bratry a Markus zase rychle rozvázal Markvalda, který se ale ne a ne probrat z hlubokého spánku, omráčeného a možná i tak trochu opilého.
„Kde je Bert?“ Zeptal se Celestýn zatímco si protíral rozedřené zápěstí od provazu.
„Sakra máš pravdu, kde je? Ještě před tím než se ta iluze zhroutila ležel vedle nás! Ten parchant na něm zkoušel svoje kouzla“ pronesl hněvivě Bagoud.
„Eeee…Agmi, myslím že ten malej hajzlík co ho sejmul Mal zmizel taky“ zahlásil Markus, přičemž se všichni otočili směrem kde ležel ještě před chvíli malý omráčený nóm.
„Aaa… nenávidím ty zatracený kouzelníky“ zařval Agmin „Ten parchant se musel odčarovat i s Bertholtem“
„Agmi, Berta musíme najít. Navezl nás do toho, ale jen díky tomu že ho má v moci ten malej černokněžník.“
„Sakra já to vím ale na tohle nemáme vůbec čas. Male Vem ty dva kouzelníky! Svážeme je a pak si s nimi promluvíme v Cechu“

„Tak pánové.“ promluvil Agmi, zatím co se opíral o masivní stolek, který byl dělaný právě pro tak malé osoby jako je gnóm nebo trpaslík. „Jsou tady dvě možnosti! Buď k sobě budeme upřímní a povíte mi všechno co víte, a nebo nebudete upřímní, což ale sebou nese i riziko ztráty zubů, či vědomí. Většinou je zvyk u takových výslechů ještě přidat něco o tom že zde riskujete své životy... nu nebudu Vám lhát… já zajatce nezabíjím, ovšem nahrazuji to metodami při kterých si většina z nich přeje aby mrtví už byli.“ Při tom jen zlehka pokynul rukou a do místnosti se přišoural Malohnus, který v ruce držel velké kleště.
„Vězte pánové že ty kleště nejsou ani moc na ty zuby a snad ani na jazyk. Mám je v úmyslu použít na nižší partie lidského těla.“ Malohnus se při této Agminově poznámce zašklebil a vycenil na zajatce své bílé špičáky.
„Já Vám všecko povím“ vyhrkl ze sebe Tudlín, jenž byl ochoten spolupracovat už v hospodě.
„Vydrž chlapče“ řekl skoro o dva metry menší Agmin „ Dej ještě šanci tady těm dvěma vousáčům. Třeba mají taky něco na jazyku“
„Tobě neřekneme nic ty zavšivený, ukňouraný bezvěrče“ zaskřehotal starší z dvojce kouzelníků. „To je mi líto, přece jen si teda poslechneme co nám prvně poví náš kamarád hostinský“
„Já za to nemůžu pane.“ začal bědovat strachem propocený Tudlín (mokrý byl dost a tak snad nebyl i něco víc než propocený). „Všecko ten malej černokněžník. Přišel ke mně do podniku a že prý ze mě udělá boháče a pak to šlo ráz na ráz. Začali ke mně chodit tyhlencti vousatí patlalové a ze skladu mi udělali nějákej ovocnej sad. Nikdo už pak ke mně nechtěl chodit, když viděli co tam hostím za individua a tak jsem krám prakticky odepsal. Ten malej mi začal platit ve zlatě týdně tolik, než bych si vydělal za celej rok. Furt někoho unášeli a lidi jim platili tučný výkupný. Ale pak se něco zvrtlo. Jeden den ke mně přišel že si musí něco zařídit a nevracel se přes tři měsíce. Potom se vrátil s tím vašim známým Bertholtem a schoval se s ním tam v tý zahradě tak na týden. Nakonec od tamtu vyšli a zmizeli na další tři měsíce. Říkal mi že je to prý součást nějákýho velkého plánu, kterýmu bych já nerozuměl ale že na tom nechutně zbohatnu. Když se vrátili přitáhli za sebou ty dva Gnómy a pak zbytek. Víc vážně nevím pane. Jen mě nemučte já už opravdu nic nevím“ hromotluk Tudlín se na židli po této zpovědi rozplakal jako malé dítě.
„Zrádče“ procedil mezi zuby jeden z kouzelníku a odplivl si před něj na zem.
„Odveď ho Markusi“ přikázal Agmin a ukázal na zhrouceného Tudlína. „No a teď si popovídáme trochu s Vámi dvěma o tom plánu ne pánové?“
„My ti nic neřekneme i kdyby si nás mučil týden v kuse“
„Nu dobrá tedy. Malohnusi zavři ty dveře, ať nejde řev po celé chodbě“ s hlasitým buch zapadly dveře a z místnosti se začal ozývat nelidský řev.

Naposledy upraveno Arthur I; 23-11-2010 v 20:41.
Odpovědět s citací
  #5  
Staré 31-10-2010, 21:36
Avatar hráče Azimuth
Azimuth Azimuth je offline
AfterDarkor
 
Datum registrace: Aug 2010
Příspěvky: 959
Odeslat zprávu přes ICQ Azimuth
Standardní

Thread na tvou vlastní žádost promazán.
__________________

Knowledge is power...power to make other people feel stupid.
Odpovědět s citací
  #6  
Staré 11-11-2010, 18:47
Avatar hráče Arthur I
Arthur I Arthur I je offline
Kostlivý bojovník
 
Datum registrace: Jul 2010
Příspěvky: 12
Standardní

„Pro Gurmultha milosrdného! Ať si ten zpropadený ork ty boty okamžitě obuje! Ten puch se nedá vydržet!“ křičel čaroděj, kterému se valili slzy jako hrachy po obličeji.
Agmin s dřevěným kolíkem na nose se potměšile usmíval a přikyvoval „Nigdo nevydrží tuhletu sbecialitu z naší mučírny. Balohnus se velice rád obuje bokud budete sdílnější než dobosud“
Druhý spoutaný kouzelník, měl nafouknutou tvář jako ropucha a barva jeho obličeje se už dala přirovnat k purpurovému plášti palácových gard. S hlasitým „Pfjůů“ ze sebe dostal zbytek zadržovaného dechu a začal křičet „Já budu mluvit, ale ať se ten smradlavý ork ihned obuje…a otevřete rychle dveře i okna prosím!“ zabědoval.
Agmin kývl na Malohnuse který sundal své těžké nohy z jejich klínů, jenž je měl na nich opřené, a začal se pomalu obouvat. Pro radost kouzelníků, došlo i k tomu že otevřeli jedno malé okýnko a poté i dveře, čímž vznikl průvan a brzy byl v místnosti dýchatelnější vzduch. Podle všeho si ale ještě mnozí lidé, co navštěvovali pravidelně tento kabinet, stěžovali že jsou tam cítit zkažená vejce, a hledali místo kde by mohla zanášet cechovní slepice.
„Tak ven s tím pánové“ nasadil výhružný tón Agmin a sedl si naproti dvojici do malé židličky.
„Tady s Grumblatem Hrozným“ pokývl na vedle sedícího kolegu „jsme se s Rumpilem poznali celkem nedávno a zlanařil nás do svých služeb. Říkal něco o tom že plánuje převzetí moci v jednom malém horském království, ale podrobnosti nám nechtěl říct. Před měsícem se s námi spojil že prý má plán už v běhu a že se máme připravit na brzkou návštěvu. Mumlal něco o tom že sebou dovede hosty.“
„Tím asi myslel nás?“ skočil rozpovídanému bradovousáči do řeči.
„Jo. Říkal něco o tom že se Vás a vaší lodi musí zbavit, a že by jste mu zničili všechny plány, kdyby Vás nedostal ze hry ven.“
„Hmm. Víš něco víc o tom plánu, který má v úmyslu použít na získaní moci v našem malém Údolním království?“
„Jak jsem říkal, o tom plánu nám nechtěl moc říkat. Pomáhali jsme mu ze silnějšími zaklínadly moci, které mu měli dovolit podmanit si mysl králů a vojevůdců. Měli jsme za to dostat každý svoji černokněžnickou věž, s tou takovou špičatou střechou co na ní sedávají černí havrani a pořád krákají. Taky nám slíbil…“
„Mlč!“ zařval Agmin na kouzelníka, který se zdál být pohnut svým osudem „ Nechci slyšet co všechno Vám ten parchant napovídal. Kde je teď? Řekni mi to rychle než si Malohnus zase zuje boty“
„U hromového Burgase jen to ne! Nevím kde může být! Přísahám!“
„Nelži! Jak to, že se dokázal odkouzlit s Bertholtem aniž by jsme si toho všimli? Povídej“
„Já nevím! Opravdu! Snad měl zbytek kouzelného prachu, který jsme mu pořídili v Solný dolech ohnivého slepýše“
Agmin uznal že na nebohého a zřejmě i velice naivního kouzelníka, udělal až přílišný nátlak. Slzy mu po tváři tekly tentokrát rozrušením a ne působením chemikálií z orkových nohou.
„Dobrá! Nechávám Vás pro teď být. Noc strávíte tady. Male dej jim do pusy roubíky ať nemůžou použít nějaké jejich černokněžnické zaříkávání!“
Agmin se otočil na patě vykráčel ven na chodbu. Naproti mu přicházel bledý Markvald s drobným úsměvem na tváři.

Agmin seděl ve svém pokoji, který mu přidělil představený cechu a kde ho po krátkém rozhovoru dovedl Markvald. Markvald byl po celé události dost otřesen, a to hlavně kvůli ráně, kterou ho Tudlín omráčil. Ze slušnosti ukázal Agmimu kde má pokoj a pak se šel jistě trochu prospat, nebo snad šel na doušek elixíru, který by mu mohl dodat trochu síly (a ten musel být nejméně 60%).
Malý gnóm si v hlavě probíral plán na zítřek. Věděl že musí ještě zítra vyslechnout ty kouzelníky a přimět je aby mluvili. Celá tahle situace mu ale začala dávat smysl a ozubená kolečka mu zapadávaly do sebe. No minimálně aspoň jedno tam zapadlo. Teď už konečně věděl proč došlo k náhle invazi vojsk do malého královstvíčka v údolí, které měl tu čest nazývat domovem. Aspoň teda prozatímním domovem. Černokněžníci jsou většinou dost vládychtiví tvorové, a tak se ani nemusel pozastavit nad tím, kvůli čemu tuhletu eskapádu vůbec provádí. Důležitost jejich poslání nabylo na intenzitě, ale zároveň nechtěl opouštět starého kamaráda Bertholta. Nechal si dovyprávět rozhovor co se udál mezi jeho bratry a starým kouzelníkem. Věděl že Bertholt se do tohohle určitě dostal jen a jen svoji vinou, ale trest, který si teď za to odpykává, by nepřál ani svému konkurentovi Brumvevoji.
„Přece musí být způsob jak ho z toho dostat“ postěžoval si nahlas, ale věta vyzněla do ticha prázdného pokoje. Vzpomínky mu zalétly na potíže, do kterých se dostal když byl mladý a jak ho z toho Bertholt vždy vysekal a poskytl mu příležitosti vydělat si nějáké ty zlatky navíc, v dobrodružných skupinách „neohrožených“ hrdinů, kteří se většinou před nebezpečím schovávali za nejbližší strom a nechávali práci hlavně na něm a kouzelníkovi. Teda statečnost nebyla zrovna Agminovou dobrou stránkou, ale když šlo do tuhého vždy se o sebe a své společníky postarat dokázal.
Náhle sebou trhl, vstal ze židle a začal pochodovat po místnosti. Tuto činnost nakonec ukončil rychlým skokem do postele a sfouknutím svíčky. Nucení ke spánku mu ale zrovna neprospělo a když se mu nakonec podařilo usnout, zaklepal na dveře Drtikámen, který odcházel se skupinou alchymistů, jenž měl zavést ke kotvišti Hromové.
„Spíš Agmine?“ promluvil křaplavým hlasem Drťa.
„No teď už určitě ne!“ odvětil mu rozespale Agmin a posadil se v posteli, přičemž si promnul oči.
„Hele já jdu k Hromový jo? Vy tady ještě zůstanete?“
„Jo Drťo musíme tady dořešit pár věcí. Jakmile doletíš k místu předání paliva, vrať se sem se zlatem. Hned co zaplatíme velmistru Ronymu, musíme odleťet stůj co stůj“
„Bagoud my povídal o Bertholtovi. To ho tady necháme?“
„Nic jiného nám teď sakra nezbývá!“ okřikl ho podřážděný Agmin „Teď běž já se pudu podívat na ty naše zajatce“
ukončil rozhovor a jal se hledat své boty, které ve vzteku v noci rozhodil na různé místa.

Nakonec se ukázalo že jedna skončila dokonce na horní poličce, kde prostě nemohl Agmin dohlédnout. Usilovné pátrání po ztracené botě vyřešil až Markus, který vstoupil do místnosti a botu mu podal.
„Zatracený černokněžník, jestli se mi někdy dostane do ruk tak ho zaškrtím“ brumlal si pro sebe, když procházel dlouhou chodbou ke kabinetu kde byli uvěznění čarodějové. Sám ani nevěděl co si s nimi počne až odjede pryč. Vzít je na Hromovou nemůže, snad ne ani kvůli riziku že by se mohli dostat ze zajetí a s lodí něco provést, ale hlavně spíš kvůli tomu, že by je posádka mohla roztrhat na kousky nebo přehodit přes palubu.
Na stráži před dveřmi stál, nebo spíše ležel schoulený do klubíčka Malohnus.
„Hej ty zelená kůže!“ šťouchnul do Mala nohou.
„Ty udělat chybu...“ nastartoval se ork, rozlícený urážlivým oslovením a navíc k tomu přidaným šťouchancem pod žebra. „A Agmi…to si ty…já být na stráži, ale já usnout u toho hlídaní“
„Nic se neděje. Běž a zdřímni si ve svém pokoji… jo a jestli víš kde bydlí Bagoud a Celestýn tak je probuď a ať ke mně naklušou a to hned.“
„Jasný. Jako se stát už ta věc“ zašklebil se zelenáč a vstal ze země. Pleskání jeho bosých noh o dlaždice se ozývalo po chodbě ještě chvíli poté co zašel za roh.
Nečekané překvapení ho ale nakonec postihlo po příchodu do prázdné místnosti. Vyřešilo mu to sice otázku co se zajatci, ale nastolilo spoustu dalších obav a nezodpovězených otázek. V kabinetě byla cítit ve vzduchu, kromě Malových nohou ještě trochu magického napětí.
„O bohové“ ulevil si a v rozčílení odplivl na zem „Zatracený bastard! Ten Rumpil mi to zaplatí“
Agmin začal prozkoumávat ohořelé provazy, což mu ale moc nepomohlo. Mohlo mu to akorát dát naději že buď oba uškvařili a nebo že je odškvařili někam jinam.
Potom začal vztekle pobíhat se založenýma rukama za zády a přemýšlel co dál.
„A krucyš“ ozvalo se ze dveří ve kterých stáli oba jeho bratři a za nimi se tyčil Markus.
„Tak to by jsme měli o pár zajatců míň co?“ zeptal s úšklebkem Celestýn, ale Bagoud ho silným šťouchem zarazil v pokračování jeho nevhodné poznámky
„Přichystejte se na odjezd. Odpoledne mizíme pryč z tohohle města.“ Řekl naštvaně Agmin a protlačil se ven mezi Celem a Bagoudem.
„Ale sem se určitě ještě vrátím a toho parchanta najdu i kdyby mi to mělo trvat zbytek života“ dodal jakoby pro sebe, ale takovým způsobem že to slyšel i uklízeč na druhém poschodí.
Na nádvoří cechu začal rámusit znovu ten pekelný stroj a pomalu se dával i do pohybu. Monstrum vypadalo dost těžkopádně a pomalu připomínalo mechanického nosorožce z koly místo nohou.
Agmin se pro uklidnění vydal ven a pozoroval trpaslíky a alchymisty při práci. Dovolil si tak na chvíli odběhnout myšlenkami z téhleté polízanice a tak, když nastal čas oběda vydal se do jídelny i se slušnou dávkou apetitu.
Všichni členové naší slavné výpravy se sešli v jídelně u jednoho stolu ale mlčeli. Malohnus se usmíval jako malé dítě a před sebe si dal na stůl velké dřevěné koryto, které splašil kdoví kde.
„Ja nerad talíř. Koryto prostornější“ omlouval se když viděl reakce svých přátel.
Na oběd kuchtíci připravili nadívané křepelky, což byla výborná zpráva. Malohnus tím moc nadšen nebyl protože jedna křepelka v jeho ruce vypadala jak dětská hračka v rukách dospělého. Pustili se do jídla a pěkně by si ho i vychutnali, kdyby nepřišel zvrat v celé téhle šlamastice, ve které se už i tak pomalu potápěli víc než lovci perel na tropických ostrovech.
Ke stolu přiběhl mladý dveřník, který přinesl zprávu, že před branami cechu čeká polovina městských stráží a požaduje, vídání jeho osoby a přátel se kterými cestuje.
Dost nepříjemnou situaci umocňovala nepřítomnost představeného cechu, který se vydal už ráno na cestu k Hromové. Byl tu jeho zástupce, ale ten byl v celku nepoužitelný, jelikož měl ve zvyku vracet se okolo půl deváté ráno z nočního tahu městem a to každý den kromě svátku sv. Neopijena, který poctivě dodržoval a pil jen v soukromí svého příbytku.

„Co teď ?“ zeptal se Celestýn zatím co přežvykoval poctivě své sousto tak aby si ho řádně vychutnal.
Agmin si podepřel bradu a znechuceně odhodil sousto nabodnuté na vidličce zpět na talíř. „No tak napadá mě hned několik scénářů, ale všechny končí úprkem pryč.“
„Jo a jak vyklouzneme ven aniž by nás zpozorovali hlídky? Zadní ulici do které vede tajná chodba mají už určitě pod drobnohledem.“
„Mám plán a myslím že bude fungovat“ Agmin se na to usmál, až se všichni začali nervózně ošívat, protože tenhle ten typ úsměvu nenaznačoval, že by se ven dostali bez boje.
„A co s tím barmanem vod Vykastrovanýho? Toho tu necháme?“
„U všech všudy já na toho hromotluka zapomněl jak na placení daní.“ Plácnul se do čela Agmi.
„Ppane?!“ začínal koktat mladý dveřník, s ušima velkýma jako plachty rybářské lodě „Co bude s těma vojákama tam venku?“

Před velkými branami cechu alchymistů přešlapovali na místě tři tucty členů městské hlídky, ozbrojení halapartnami. Přímo u brány stál hubený a vysoký kapitán Druhobij a vedle něj se ošíval malý tlustý Bučmedrád, který se neuvěřitelně potil, fuňěl a dost hlasitě supěl na chudáka kapitána.
„Proč sakra nevyrazíte ty proklaté dveře vy ničemové? Copak Vás náš pán Johan von Mord, neplatí za to, aby jste plnili mé …teda jeho rozkazy?“
„Zajisté můj pane, ale jak jsem Vám už několikrát říkal, budova cechu je autonomní oblast. Uvnitř platí zákony a pravidla, které zase neplatí tady venku. Nemůžeme tam vtrhnout dokud nám nedají větší záminku než je dveřníkovo zdvořilé „vydržte chvilinku, zaběhnu pro šéfa““ Druhobij si hrotem malé dýky začal šťouchat pod nehty, aby odtamtud dostal veškerou špínu, kdyby tam náhodou opravdu byla. Bučmedrád na něj poulil oči a červenal čím dál víc, jako zrající jablko na sluníčku. Náhle se z útrob Cechu ozval veliký rachot a zvuky skřípajícího železa. Bučmedrád zpozorněl a zadíval se teď na krásně vyřezávanou bránu cechu, jenž začala viditelně rezonovat.
„Co to má znamenat Druhobiji?“
„Nevím pane. Asi alchymisti zkoušejí zase nějaký jejich pekelný přípravek.“ Odpověděl kapitán aniž by zpustil oči ze své bohulibé činnosti, čištění špíny z pod nehtů.
Zvuk se začal nebezpečně přibližovat a to dokonce i jeho nakonec přimělo vzhlédnout na bránu.
„Rychle pane na stranu“ odskočil Druhobij a přibal sebou i Bučmedráda a dopadli na zem zrovna ve chvíli kdy se brána rozletěla na tisíc kousků a místo ní tam byl obrovský stroj, jenž před sebou valil její zbytky. Jeho motory zabraly a stroj se otočil na místě. Vydal se z rachotem přímo po nejkratší cestě k městské bráně. Strážní, kteří leželi schoulení do klubíčka, se jen modlili k bohům aby jich ušetřil trápení pokud je ta pekelná mrcha dostane.
Po té co se stroj vzdálil a Bučmedrád si dovolil zvednout hlavu z kravího lejna, ve kterém přistál, zařval na celé kolo „Chyťte tu zpropadenou věc! Nesmí nám uniknout“
Členové hlídky pomalu vstali a dívali se jeden na druhého, aby našli ztracenou odvahu.
„K rohatému Bugřinovi! Řekl sem za nimi!“ opakoval svůj rozkaz Bučmedrád a plival kolem sebe zbytky lejna co mu uvízli v puse.
Ozbrojené hlídky se dali do běhu a za nimi se kutálel hlavní radní i s kapitánem.

„Už sou pryč, bych řek“ vypískl malý nóm, který sloužil jako strojový mechanismus, tajných dveří.
„No teď musíme doufat že ti zatracení trpaslíci nezastaví dřív, než za deset kilometrů. To by nám mohlo dát pár hodin náskok“ řekl Markus, zatím co Agmin vyšel ven do náhle vyprázdněné boční uličky.
„Tak hezky svižně pánové. Dáme se na cestu ať už jsme na palubě Hromové a desítky kilometrů odsud.“
„Nechte mě tady vašnosto.“ Žadonil výčepní Tudlín „Ja vopravdu nikomu nic neřeknu a vod toho černokněžníka si dám řádnej vodstup“
„Zavřete hubu tomu škemralovi. Bohové takové chlapisko a kňučí jako malá holka“ zabrumlal Bagoud a nakopnul svázaného hromotluka do lýtka.
„Nech toho Bagu. Dej mu roubík Male. Na palubě Hromové bude mít příležitost povídat ještě dost“.

Šestice cestujících se brzy objevila před vstupní branou města…nebo také výstupní, celkově vzato, záleží z jakého směru se blížíte. Naskytl se jim pohled celkem jasně zdevastovaného okolí, kolem něhož se kupilo velké množství přihlížejících čumilů. Po chvíli co se snažili prodírat neúspěšně zástupy, použili dobráka Malohnuse, který je s použitím menší síly protlačil dopředu. Po chvilince, když se jim podařilo dostat se uplně dopředu, uviděli dva strážné, co měli zřejmě nestarost střežení vstupu do města. Oba jevili dost značné příznaky rozrušenosti, ne-li paniky. Jeden seděl opřený o hradební zeď a druhý se pak potuloval sem a pak zase tam, a projevoval při těchto pochůzkách nepřirozené návyky strážného. Třeba například položil na zem halapartnu a snažil se jít směrem ven z města, jakoby chtěl někoho pronásledovat. Během chvilky se ovšem pro halapartnu vrátil, zvedl ji, popošel o pár kroků dál a znovu ji upustil.
„Chlapče, jsi v pořádku?“ zeptal se Celestýn zřejmě čtyřicetiletého strážného, při jeho soustavné činnosti zahazování halapartny. Celestýn se podle všeho nikdy nevyznal v letech obyčejných lidí , a zdálo se, že i v této situaci si popletl věk, kdy se z chlapce stává muž.
„Tady přijel…přejel…hehe…mohlo mě to zabít?!“ vyblekotal ze sebe strážný s přitroublým šklebem na tváři.
„Celeste, nech toho chudáka na pokoji!“ řekl Agmin, pohybující se už v prostoru za branou.
Celestýn zmateného ještě pro útěchu poplácal po stehnech (vím že si říkáte, proč ne po rameni, ale to by si musel malý gnóm na to vzít štafle) a vydal se ven za přáteli.
Strážný který byl ještě stále omámen z celého toho ruchu kolem, se ze stále stejně přitroublým úsměvem koukal na vzdalující se skupinku cestovatelů. Později vykládal po hospodách, že v té partě byl i jeden ork, ale málokdo mu to věřil, jelikož orkové tak daleko od hor přeci nikdá nechodí.

Uprostřed velké zelené louky schované hluboko v lese se vznášela ohromná vzducholoď pojmenovaná Horský Vánek. Dolů z její paluby vedly dvě kotvící lana a jedna červená hadice, jenž byla dole na zemi zakončena ruční pumpou a obrovským dřevěným sudem na němž bylo černým písmem napsáno „Palivo“ a pod tím menším červeným písmem stálo „opovažte si u tohodlenctoho zapálit“. Na Horském vánku byla během včerejška, Magnášem instalována velká plechová nádrž, která sloužila jako hlavní zásobník pro její motory. Podpalubí se muselo trochu poupravit aby se tam vešla ale takhle budou mít šanci se dostat na konec svoji cesty aniž by museli někde znova stavět pro doplnění šťávy. Dole u čerpací pumpy se snažili trpaslíci pumpovat seč jim síly stačili, aby vytvořili dostatečný tlak na vytlačení celého objemu sudu nahoru do zásobníku. Scenérii usilovné práce trpaslíků a lidí z alchymistického cechu, kazil pohled na Magnáše, který byl právě ponořen do odborné diskuze s velmistrem cechu Ronym.
„A to jako prostě nemůžete aspoň naznačit jak to zatracený palivo děláte? Receptru na tohlencto se snažím sehnat už deset let a vy alchymisti si ji vždy necháváte jen pro sebe. Není fér že to vod Vás musíme furt kupovat za drahý peníze.“ Rozčiloval se Magnáš
„Chápu vaše rozhořčení milý příteli, ale chápejte že cech má své pravidla a jedním z nich je že si tajemství každé sloučeniny musíme nechat jen a jen pro sebe.“
Magnáš naštvaně odkopnul kamínek co byl u jeho boty a podíval se směrem k okraji lesa přes své tlusté brýle, které používal vždy když chtěl vypadat víc jako pravý trpasličí inženýr „ No a co by to jako stálo, kdybych se chtěl stát tím…členem toho vašeho cechu?“
Velmistr Rony se zdál být dotazem dost zaskočený a váhal teď s tím co trpaslíkovi odpoví, ale zachránil ho v pravý čas příchod pětice uprchlíků z města vedená samotným gnómem Agminem.
„Jsem rád že vás vidím přátelé“ zvolal velmistr Rony a vydal se, no možná správné by bylo uvést že se spíš k nim odkolébal „Měli jste nějáké problémy najít tohle místo?“
„Ani ne mistře Rony…ale problém bude jestli rychle neodstartujeme. Obávám se že po nás jde městská hlídka, a trik, který jsme použili na odlákání pozornosti, bude brzy odhalen.“
„No dobrá příteli. Myslím že není třeba abych Vás nadále zdržoval. Své peníze již mám a palivo už je taky skoro všechno napumpované v lodi.“
„Jsem rád že jste nám poskytl palivo příteli své peníze jste si zasloužil...a tady máte ještě pár zlatek navíc“ Agmin odepnul od opasku malý měšec zlaťáků, který získal od Drtikamena (a ten ho pro změnu od Pižly).
„Ach. Děkuji můj příteli.“ Odpověděl Rony a snažil se o úklonu, která se mu však moc nepovedla, hlavně kvůli jeho objemnému pásu.
Agmin si poté nechal pro něj a bratry přivolat výtah, aby je dostal na palubu.
„Proč si mu sakra dával ještě další zlaťáky“ zeptal se rozčílený Bagoud, když spolu stoupali výš a výš.
„Nikomu nikdy nejsem nic dlužen Bagu. A nová brána cechu bude dost drahá, takže si myslím že až se to Rony dozví, bude ještě litovat, že z nás nevytřískal zlaťáků víc.“
Na hlavním můstku ho už očekával kapitán von Gubern ve společnosti s Drtikamenem, který mu již zřejmě vše pověděl.
„Tak jste dorazili všichni zpět a pořádku. Mysleli jsme že Vás ve městě zajali a že si Vás budeme muset všechny vybojovat nazpět. Nebyl jsem tak daleko od pravdy co?“ pousmál se kapitán.
„Promiň Dagu, ale do vtípkování mi moc není. Musíme loď připravit k okamžitému odletu. V patách nám jde celá městská stráž a možná že už i armáda von Morda.“
„Neboj Agmi, vše už je připravené k odletu, jen odpojíme hadici, vyzvedneme naši posádku zdola a zvedneme kotvy“
„Skvělé Dagu. A budeme mít jednoho věžně. Máme ho vůbec kam šoupnout“
„Místečko se vždy najde“ mrknul na Agmina kapitán.

Přípravy k odletu lodi se daly do pohybu. Na palubě pobíhali trpaslíci a lidé, kteří utahovali tlustá lana pojící vejčitý balón se samotnou lodí. V podpalubí zazněl hluk motorů a z velkých výfuků se začal valit hustý dým, který se po chvilce změnil v lehkou mlhu. Za půl hodiny horečných příprav na další velkou cestu, se Horský Vánek začala vznášet směrem k oblakům. Pod sebou zanechala zelenou louku na níž byl hlouček loučících se alchymistů, velký povoz s rozměrným sudem a kulatý velmistr Rony.
Vítr začal pohupovat s lodí a ta zastavila v dostatečné výšce své stoupání. „Směr písečné duny jižní Jaganské říše pane Podrážko“ zahlásil z můstku do plechové trubky, která vedla do kormidelní místnosti, kapitán. Z ní se pak ozvalo jen „Jak si přejete veliteli“
Vzducholoď se začala mírně naklánět napravo, tak aby mohla plout na jih.
Agmin se po tomhle manévru odebral, beze slova do své kajuty.
„Nic není horšího, než když necháš kamaráda ve štychu aniž by jsi mohl něco udělat“ řekl Thram, který stál vedle kapitána. Celkem rychle si už zvykl na houpání lodi, a problémy mu nedělala už ani ta výška, ve které se loď pohybovala.
„To máte pravdu, hroší to je ještě v tom, že Bertholt je spíš něco jako jeho otec, než přítel.“

Agmin v kajutě zůstal po zbytek dne. Odmítal dokonce i jídlo, jenž připravil Máčka. Byly to jeho pověstné masové kuličky s rajčatovým pyré a s karamelovou polevou. Z kajuty vylezl až druhý den ráno oblečený do svého purpurového hábitu. Šel z ní přímo na můstek, kde byl kapitán von Gubern a bavil se o něčem s Magnášem.
„Kde jsi posadil našeho vězně Dagoberte?“ zeptal se a začal se usmívat, což mohlo svědčit o lepší náladě, a nebo že se těší na další část výslechu, kterou pro Tudlína zřejmě připravil.
„Chlapci ho hodili do stájí, ke krávě Agátě a slepicím. Měl by tam mít samou vybranou společnost“
„Ah…no to zcela určitě. Jen doufám že na mě ještě dokáže mluvit, až za ním dojdu. Nevytáhli jsme mu roubík obávám se. No nic, kde se teď nacházíme kapitáne?“
„Podle map a podle terénu pod námi jsme někde na území Radinských kočovných kmenů. Celkem divoký národ, který nezná nic jiného než jízdu na koních a pití té jejich ukrutné pálenky“
„Ty už jsi tady někdy byl?“ zeptal se Agmin a vyvalil na něj oči, jako tele na nové vrata.
„Jo. Kdysi. Jako mladý kluk. Otec mě tu poslal za strýcem Ormějem, na přiučenou!“
„Ty tu máš strýce?“ zeptal se ještě udiveněji Agmi a nechybělo moc aby otevřel ústa údivem nad tím, co se dozvídá od svého kapitána. Myslel si že von Guberna už zná dost dlouho aby o něm věděl všechno, ale zřejmě se mýlil.
„No my o něm moc nemluvíme. Patří mu tu kus půdy, kde pase ty svoje koně a ovce.“
Agmin se kouknul přes palubu do širých, nekonečných, plochých plání stepi.
„Předpokládám že ten jeho kus půdy, bude minimálně desetkrát větší než naše malé království.“ prohodil Magnáš.
„Ne. To se náramně pleteš“ začal se obhajovat von Gubern „náhodou jen osmkrát“
Magnáš s Agminem propukli v smích a strhli sebou i von Guberna, který byl povětšinou tím nejvážnějším členem posádky.
„No je dobré vědět že nám cesta ubíhá tak rychle a bez potíží, a hlavní že je tady možnost, přívětivého uvítání v případě nouze.“ pochvaloval si Agmin a poškrábal se na své plešce.

„Nevím jestli strýc by byl ten pravý, u kterého by jsme se měli schovávat, ale snad by nám pomohl, kdyby o něco šlo.“
„Heh“ uchechtl se Magnáš „jen ať si někdo zkusí něco na naši loď. Myslím že by musel odejít s nepořízenou.“
Agmin přešel jeho poznámku zabručením a odebral se do podpalubí, aby vyslechl zajatce uzamčeného ve stáji.
Malá kajutka v podpalubí trochu zapáchala, ale dalo se to ještě vydržet. Tudlín byl ovšem v obličeji již zelený jako listí na stromě a roubík který měl stále v puse mu taky asi situaci neulehčil. Agmin prošel kolem ustájené Agáty a přistoupil k nebohému hostinskému, kterému rychlým pohybem vytáhl roubík z úst.
„Tak jak je?“ zeptal se ho a sedl si na malou stoličku, která zde byla pohotově připravená pro toho, kdo přišel podojit vždy veselou krávu Agátu.
„Hufmpf…moje čelist“
„Omlouvám se za toto nepohodlí, ale zapomněl jsem dát rozkaz aby vám ten roubík vyndali“
„Omluvy jsou mi houby platný auuu“ zaskučel Tudlín.
„Přišel jsem se na Vás podívat, jestli jste nám nezmizel jako dva vaši kamarádi z party“
„Sakra to nejsou žádní kamarádi. Ti zpropadení bastardi mě v tom nechali pořádně vykoupat.“
„Ach…zapomněli jsme vám dodat toaletní zařízení…omlouvám se i za to“zareagoval Agmin na slovo vykoupat, když si všimnul jeho mokrých kalhot.
„Sakra, jak dlouho mě necháte se takhle trápit. Řekl jsem vám všechno co vím, proč mě teda vy parchanti nepustíte?“
„Chápu vaše rozhořčení, ale chápejte zase to naše. Jste jeden z důvodů že vše dopadlo tak jak dopadlo. Bere má Vás sebou na cestu, protože jsme si nemohli dovolit nechat Vás tam ve městě. Jste pro nás příliš cenný. Namočil jste se do toho všeho jak se říká až po uši.“
„K čemu Vám můžu být já užitečný pro všechny bohy, diť já se umím jenom prát a točit dobře pivo“
„No na palubě, by se nám hodil dobrý hospodský. Máme tu totiž spoustu trpaslíků víte?“
Nastala delší chvíle ticha, když si Tudlín v hlavě probíral poslední Agminova slova.
„To mi jako navrhujete, abych se stal členem posádky?“ zeptal se poté ohromeně.
„No ne úplně plnohodnotným. Přece jen by jsme Vás museli nechat hlídat, aby jste se nerozhodl něco provést této lodi, či její posádce. Samozřejmě by jsme nabídli i lepší ubytování a společnost než máte teď“
Další chvíle tíživého ticha, rušená jen zvuky motorů a hlukem z horní paluby.
„A až skončíte plavbu, to mě jako pustíte zpátky domů?“
„Ta možnost tu je, pokud nezkusíte nějaký podraz“
„Já to beru šéfe“ řekl Tudlín a zkusil se usmát ovšem ztuhlé svalstvo na jeho obličeji vyrobilo akorát křečovitý úšklebek.
„Dobrá dohodnuto“ Agmin vstal a pustil dovnitř dva trpaslíky. „Dejte mu čisté prádlo a najíst něčeho teplého. Grumpe, ty ho budeš hlídat ještě s Karlem a budete se u toho střídat. Tady Tudlín se bude starat o příděly alkoholu.“ Agmin vyšel poté ven ze chléva, do kterého ještě stačil zavolat „Zkus nějakou levotu Tudlíne a letíš přes palubu!“
Po tomto rozhovoru šel Agmin znovu na palubu, kde si sednul do velitelského křesla a pozoroval stále měnící se horizont.
Vzduchoplavba pokračovala v celku ve svižném tempu, a na konci dne se zdálo že se loď se dostala k samotným hranicím Radinského území.
„Hele podívejte se dolů!“ zakřičel trpaslík Bumdokovadliny a ukazoval někam dolů na zem pod nimi.
Všichni se nahrnuli k okrajům a dívali se dolů směrem na obrovské vojsko jenž jelo směrem proti nim. Agmin si vytáhl zpoza opasku pohotově dalekohled.
„Hele nebude to ten tvůj strejda se svou skromnou armádou?“ zeptal se Agmin žertem kapitána von Guberna.
„Ehm…ne…ale polovina toho vojska asi jo“.

„Co myslíš?“ zeptal se Agmin s přitisknutým dalekohledem na oku „Kam mašírujou?“
„Nevím, ale asi na nějakou tu loupežnou výpravu, jak to mají ve zvyku každý rok, aby měli co jíst během zimy.“
„To jakože přepadnou cizí království nebo stát, a pak ho vyrabují?“
„No, oni to tak dělají! Nechce se jim pěstovat vlastní plodiny.“
„Zvláštní zvyky…ale napadá mě…nemohl by tvůj strýc pomoct králi Magnovi? S takovým vojskem by jsme se už ubránili ne?“
„Na to ani nemysli Agmine, pokud nechceš aby tihle ti barbaři, vyplenili celé údolí, tak jak nikdo nikdy před tím“
„Vždyť jste příbuzní ne?“
„Jo to jo. Ale jakmile tihle ti divocí pracanti ucítí možnost ukořistit nějaké to jídlo a ženský, neudrží je nic. Ani příbuzenské pouto“
„Hmm zvláštní země“ zauvažoval Agmin nahlas.
„Jo to je. Strávil jsem rok na dvoře mého strýce, a stačilo mi to na to, abych věděl že se tam už nechci nikdy…opravdu nikdy podívat“
„To se k tobě chovali tak strašně.“
„Ne to ne…ale představ si že máš neuvěřitelné kocoviny každé ráno po deset měsíců. Ještě teď mě bolí hlava když si na to vzpomenu“
„Neříkal jsi že jsi tam byl rok?“
„Jo. Ty zbylé dva měsíce jsme byly právě na loupežné výpravě jako je tahle…tam se pít nesmělo, jinak by ti hrozil trest zbičováním, nebo v nejhorším případě setnutí hlavy.“
„Věru veselá chasa“ přisadil si do rozhovoru Magnáš, který se přišel podívat na palubu.
„Tak co Magnáši. Jak nám běží motory?“ zeptal se Agmin
„Hale jo. Správně nažhavený ale, tahle vzduchoplavba není pro ně žádná zátěž. Samý klid a pohoda, bez možnosti vyzkoušet jejich plný výkon.“ postěžoval si trpaslík.
„A co nám brání k tomu abychom jeli na plný výkon Magnáši?“
„Oh nic Agmi…můžu tedy říct pilotům ať zvýší rychlost?“
„Bez váhání to udělej Magnáši“ usmál se Agmin a jal se pozorovat vojsko na pohybu.
Magnáš v tu ránu odběhl do kormidelny kde zařval do měděné trubky ať pořádně nakopnou motory. Nato se ozval rachot burácejících motorů, jenž začaly běžet na plné otáčky. Posádka co byla venku na palubě, pocítila dost silně zrychlení, co poté nastalo. Pár trpaslíků se chytlo něčeho pevného na poslední chvíli, a tak měli to štěstí že se nerozplázli o zem jako pár předmětů které nikdo nepřibil nebo neuvázal k palubě. Agmin měl tedy tu čest, na vlastní oči pozorovat své křeslo, jenž se odporoučelo dolů do rozlehlých stepí.
„Sakra“ zanadával si „tohle bylo moje osobní.“
„Aspoň víš, že si to křeslo máš příště přivázat k nějakému pevnému objektu.“ Odpověděl mu von Gubern a hlasitě se začal smát, do větru který jim pěkně cuchal vlasy (teda Agminovi jen plnovous, protože tomu už moc vlasů nezbývalo).
Slunce začalo na obzoru rudnout, a loď pozvolna zpomalovala na normální provozní rychlost.
„Toho tvýho křesla je mi líto Agmi“ omlouval se trpaslík a z očí si sundal brýle, které si před tím nasadil právě kvůli větru, jenž bičoval palubu po zrychlení tempa vzduchoplavby.
„To je v pořádku, aspoň si budu víc šetřit moje pozadí. Teď aspoň víme čeho je ta naše vylepšená vzducholoď schopná.“
„Nikdo nás nedostihne, když na to přijde Agmi.“ Zazubil se Magnáš "taková loď jako je ta naše, oblohu nikdá nebrázdila“

Vzducholoď za sebou v dálce zanechala vojsko, a směřovala dál na jih za svým úkolem. Slunce již zapadlo a na palubě se rozhořely lucerny, které ji osvětlovaly. Nahoru na balón vyšplhaly hlídky, které kontrolovaly, zda se proti lodi netyčí nějaká zrádná hora, či skála, ale podle map, bylo jasné že zde na nic takového narazit nemůžou. Udržování hlídky, nahoře na balónu, bylo ale důležitým pro klid posádky.
Z podpalubí se začínal ozývat zpěv trpaslíků, kteří zřejmě navštívili nového výdejce alkoholu. Část posádky, která měla v téhle chvíli volno si přišla zřejmě pro svůj příděl, a zapíjeli svůj smutek. Agmin za nimi sešel dolů aby zkontroloval zda Tudlín nerozdává alkoholu přes příliš, a aby si dal taky jeden škopek dobrého trpasličího piva.
Dole už vytáhl Bundík Globobij, trpaslík truhlář-opravář všeho ražení, foukací harmoniku a začal udávat rytmus další písničce o dalekých cestách slavného Jomby Dorazsona.
„Áááá pak ji zase vobtá…“ zazněla sloka, u které se všichni zastavili, protože zjistili Agminovu přítomnost.
„Pokračujte chlapci,“ vybídl je. „Přišel jsem se na Vás jen podívat jestli něco nepotřebujete a jestli Vás tady Tudlín nešidí o příděly,“ ukázal směrem na rozjařeného hromotluka, který si už asi taky něco málo ulil do žejdlíku.
„Tady Tudla, je fajn chlap,“ řekl, nebo spíš už zařval přiopilý Jarl Ornát, člověk jenž se vzduchoplavil na prvním vzletu Hromové.
„Dobrá hoši. Dejte si na mě ještě jednu rundu a nalejte mi taky do žejdlíku, ať Vás všechny neurazím“
Nastal všeobecný jásot a Tudlín narazil další sud piva, jelikož ten starý se už prostě vypotřeboval.
„Veliteli!“ vykřikl jeden z trpaslíků, se zrzavým vousem spleteným do dlouhého umaštěného spletence. „Až dorazíme do tohodlen města…jak se jmenuje…no…jo do Marakumy, budeme tam dlouho? Páč doma máme rodiny a můžou bej v nebezpečí.“
„Neboj Gorme,“ odpověděl mu Agmi po chvíli uvažování. „Jakmile vyřídíme co je třeba, otáčíme se směrem zpět na Baštu.“
„No a to jako bez vojáků?“
Agminovi to teď došlo. Cesta do Marakumy jim bude trvat ještě tak týden, ale vojákům to po zemi bude trvat nejmíň tři až čtyři měsíce při nejlepším. Nemluvě o tom, že budou muset pochodovat přes cizí království a říše. Agmina náhle popadla chuť podívat se do depeše, kterou král posílá svému bratránkovi. Loď by mohla pojmout možná tak padesát cestujících ale víc ne. Jak král plánuje že ty vojáky dostane do království včas?
„Vojáci se přepraví vlastními způsoby.“ Odpověděl nakonec zvědavému trpaslíkovi.
„Jo to jsem chtěl slyšet! Tak na zdraví a na kapitána a na velitele Agmina!“ zakřičel a prudce švihnul korbelem do vzduchu tak rychle, že se většina jeho obsahu ocitla na trpaslíkových vousech.
Agmin si s nimi připil a když si s nimi ještě zazpíval zbytek písničky o Jombym a pak ještě jednu o Křupmikosťovi Ukrutném, nezapomenutelném válečníkovi.
Celé tohle bratření z posádkou, mělo jeden účel a tím bylo pozvednutí morálky na slušnou úroveň. Když uznal Agmi že svůj úkol splnil, protože se podpalubí začalo plnit i posádkou ve službě, řekl si že je na čase jít do své kajuty.
Po pivu, které vypil se mu zdálo, že usne ještě před tím než se dostane k sobě. Za celý den toho měl v celku dost a únava z předešlých dnů, kdy skoro vůbec nespal se na něm docela podepsala. Zul si boty a ani se nepřevlíkl. Skočil do své měkké hluboké postele, kde prakticky ihned usnul.
Uprostřed noci ho však probudil nepříjemný sen, který se mu zdál. Byl v něm sám na palubě a přišel za ním Bertholt, vyhublý na kost a s krvavými šrámy přes obličej. Sen byl natolik živý že se pro jistotu po probuzení ještě štípl.
Z vrchní paluby teď slyšel dusot nohou a pak několik hlasitých bouchnutí. Klid který potom zavládl, byl až příliš podezřelý. Agmi se vyhrabal ze své postele a doběhl ke stojanu kde měl opřenou svou palnou zbraň, připravenou vždy k palbě.
Opatrně pootevřel dveře své kajuty tak aby mohl vidět na chodbu. Z vrchní paluby sem šlo světlo z luceren a před dveřmi dopadal stín tvora se špičatýma ušima a velmi dlouhým zahnutým nosem.
„Zelený kůže na mé lodi?“ řekl si v duchu Agmi. Pootevřel trochu víc dveře aby viděl na chodbu. Na schodech, které vedly do kormidelní místnosti stál malý goblin, oblečený v kroužkové zbroji a v ruce třímal velký zahnutý meč, jemuž se říká scimitar. Dlouhý nos zeleného goblina zdobilo tetování v podobě bílých pásků. Obličej měl samý šrám a jedno ucho mu z poloviny chybělo.
Gobiln zpozoroval Agmina a vřísknul něco v jejich hatmatilce.
„Heh“ ušklíbnul se Agmi „ usměj se vyletí ptáček,“ řekl a spustil spoušť své pušky. Ozvala se ohlušující rána a chodbu naplnil dým z pušky. Goblin se skutálel ze schodů přímo k nohám našeho ostrostřelce. Agmin vběhnul zpátky do své kajuty aby si vzal meč, protože na přebíjení pušky nebyl čas. Slyšel z hora dupot několika nohou. Když znovu přišel do chodby, valili se z podpalubí ozbrojení trpaslíci a z paluby zase ozbrojení goblini. Kutomeď Sekerson zařval nahlas „Přepadení. Jsou tu zelenáči!“ a utíkal vstříc ozbrojeným goblinům. Agmin ustoupil zpět do své kajuty aby uvolnil cestu pádícím trpaslíkům a lidem, kteří by ho bez problémů zřejmě ušlapali. Když se vlna převalila měl zase volný průchod vydal se do podpalubí, odkud vedly schody na příď vzducholodi. Vzal tentokrát sebou i pušku kterou nabíjel znovu během ukrutného sprintu po schodech, jenž vedly na palubu. Nahoře už byla bitva v plném proudu. Goblinů mohlo být tak něco kolem čtyřiceti, a stále přicházeli další ze dvou malých vzducholodí,jenž byly zaháknuté k Hromové. Mezi bojujícími viděl i Thrama, který se oháněl mečem jako zkušený bojovník. Zrovna jednomu z vetřelců doseknul hlavu, která se odkutálela někam pod nohy bojujícího davu. Agmin na nic nečekal a zamířil svou zbraň na nejbližšího zelenokožce a vypálil. Znovu se ozvala ohlušující rána a goblin padl k zemi jako podťatý. Většina z bojujících se podívala směrem odkud vyšla rána. Zelňáci v životě snad žádnou takovou zbraň neviděli a taky jim asi nahnala trochu strach, ale pak se na Agmiho zazubili a běželi mu vstříc.
„U bohů! A jsem v rejži!“ zaúpěl si Agmin.
Naštěstí pro něj z podpalubí vyběhli další pomocníci mezi nimiž byl i Bagoud a Celestýn, kteří třímali v ruce malé meče se štíty.
„Hehe, zdá se že si přidám pár gobliních zubů do své sbírky“ pronesl s úsměvem na tváři Bagoud a rozběhl se vstříc boji.
Agmin také na nic nečekal a přidal se k útoku. Palnou zbraň nechal někde vzadu za sebou a prvního goblina seknul mečem přímo mezi lopatky. Vystříklo trochu černé krve a sesul se k zemi. Další goblin na Agmina zaútočil z leva a naštěstí se dokázal jeho švihu sekerou včas vyhnout, jinak by mu teďka asi vězela v hlavě. Agmin využil toho že ho goblin minul a seknul mu po rukách, kterému následně odpadly a zůstaly ležet na dřevěné palubě.
„Sakra to je pěkně ostrý meč“ pomyslel si a probodnul to co ze zelnáče zbylo. Boj pokračoval dál a na vrch postupně získávala posádka z Hromové.
„Rychle zahákněte jeden z těch jejich létajících vehyklů“ rozkázal Agmin, když viděl že se jejich posádky chtějí odletět pryč a zachránit si životy. Tři trpaslíci a jeden muž, co postávali poblíž Agmiho, vyskočili na lávky, které spojovali Hromovou s jednou z gobliních lodí aby získali kontrolu nad lany, jenž se snažili v té chvíli nepřátelé odvázat. Agmin se rozhodl jim pomoct, ale málem spadl do bezedné propasti pod nimi, když procházel po lávce na druhou loď.
Naštěstí udržel balanc a tak se dostal na palubu jedné z těch odporných lodí zelených kůží. Její posádka se zřejmě uskupila kolem jejich kapitána. Nezbývalo jich moc a po lávkách přecházeli další a další lidi z Hromové.
„Vzdejte se. Nemáte šanci.“ Řekl Agmin směrem na vyššího goblina s náušnicí v nose a směšným loďkovitým kloboukem na hlavě.
Ten něco pronesl v jejich jazyce, což zřejmě znamenalo zaútočte, jelikož se na ně vrhli s novou vervou. Tenhle boj byl zoufalý a taky zoufale krátký. Goblinů zbylo už jen deset plus jejich kapitán, který ovšem neutočil a jen čekal na to jak věci dopadnou. Když padl poslední z jeho posádky, vytáhnul svou dlouhou zubatou šavli a nabídl ji Agminovi na důkaz toho že se chce vzdát. Mezi tím se ozval jásot z paluby Hromové, kde zřejmě došlo k vítězství. Druhá loď goblinů se již vzdalovala odlétala pryč od jejich pozice rychlým a svižným tempem. Bylo po boji a Agmin si byl jist, že tohle vítězství bylo draze zaplacené.

Malý gnóm rychle přeběhl zpět na palubu Hromové aby se přesvědčil, jak si vedli obránci.
Na palubě se všude váleli mrtví goblini a někteří se dokonce ještě zmítali ve smrtelných křečích. Mezi nimi leželi, bohužel i někteří členové posádky a nebylo jich málo. Nahoře na hlavním můstku stáli vítězové a dívali se na tu spoušť a na Agmina jak jim šel vstříc.
Kapitán von Gubern byl zašpiněný od krve a v ruce svíral pevně svůj meč.
„Agmi, dostali Karla,“ řekl a svěsil hlavu. Malohnus klečel u jeho těla a podpíral mu bledou hlavu. Orkovi ukápla slza. Agmin tomu nemohl a ani nechtěl věřit. Přítel, který ho léta doprovázel a mnohokrát mu zachránil život zemřel. Další rána, která zachvátila posádku celé hromové. Počítání ztrát bylo bolestivé a mnozí ztratili své bratry či kamarády. Šestnáct členů posádky zaplatilo cenu za obranu svým životem a dalších pět bylo těžce zraněných. Celestýnovi jeden z těch zelenáčů propíchl paži skrz na skrz.
Ráno sestoupily obě lodě k zemi aby mohli pohřbít mrtvé. Loď goblinů byla poháněna parou a v podpalubí našli asi čtyři lidi a sedm trpaslíků, kteří museli sloužit pro posádku, a které zřejmě chtěli v budoucnu prodat na trhu z otroky.
Deset goblinů, kteří se vzdali, zavřeli do tamní cely, kde předtím byli právě zavření tito nešťastníci.
Agmin měl v úmyslu si kapitána lodi pořádně vyslechnout a to už za horších podmínek než je zápach Malových nohou. Část posádky odklízela mrtvé těla goblinů na hromadu aby je mohli spálit tam dole. Ostatní mrtvé členy posádky Hromové, postupně posílali na zem kde pro ně kopali hroby.
„Nikdy se už nevrátí zpátky domů“ pronesl Bagoud a z jeho zdravého oka sklouzla slza.
Agmin seděl ve svém křesle na můstku a probíral si noční boj. Něco ho na něm znepokojovalo a to hlavní bylo to, že gobliní vzducholodě tu nemají vůbec co dělat. Jejich území a plavební zóny jsou na tisíc kilometrů vzdálené. Začínalo mu vrtat hlavou že s Rumpilem budou mít tu čest se setkat velmi brzy. Co ho tak láká na jeho lodi, že jí musí mít? Proč ho neočaruje, když má moc očarovat krále, a generály vojsk.
Pohřeb pro členy posádky proběhl v tichosti. Pár členů proneslo poslední řeč, pro své padlé kamarády a byly jim na hrobech vztyčeny dřevěné kůly s jejich jmény. Než opouštěli tuhle smutnou krajinu, zapálili těla goblinů. Pak se Hromová i s kořistní lodí vznesly do oblak a zamířili znovu k jihu.


Agmin se přesunul na loď goblinů, aby tam vyslechl své zajatce. V podpalubí to strašně páchlo zkaženým masem. Ve věznění si goblini v kroužku něco povídali a máchali při tom rukama jako o závod.
„Hej ty tam zelená kůže“ zavolal Agmin načež se na něj otočili všechny zelené tváře, s překvapeným výrazem.
„Ee…myslím ty s tím kloboukem“ upřesnil se Agmi.
„Já nerozumět moc dobře lidsky“ vypísknul kapitán zelenáčů.
„Pusťte ho ven a přiveďte mi ho k výslechu“ rozkázal gnóm, trpasličí stráži a odešel nahoru do kajuty kapitána.
Kajuta se v celku nelišila od té jeho. Gobliní velitel, si ji zařídil pěkně. Měl zde glóbus, pěkný stůl a pár knížek na policích. Tři velká okna na konci kajuty sloužila jako pozorovatelna zadní vrtule, jenž poháněla loď. Proto po kajutě stále lítaly stíny otáčejících se lopatek. Na stole byla rozložena navigační mapa, ve které byla červeným inkoustem zaznamenána vzduchoplavba lodi. Zajímavé na tom bylo, že ta trasa šla úplně jinudy než, došlo k osudnému setkání. Přesněji šlo o asi šest set kilometrovou odchylku od původní trasy.
Agmin si sedl do křesla a dal si nohy na stůl.
Do kajuty přivedl jeden trpaslík gobliního kapitána v poutech.
„Pouta sundejte, nebudou třeba“ přikázal Agmi a dal si ruce za hlavu.
Kapitán se nechápavě koukl na gnóma a pak zase na trpaslíka, který mu sundával železné okovy.
„Sedněte si kapitáne“ vybídl zelenokožce.
„Já nechápat co vy po mě chtít pane?“ řekl stále nic nechápající a zmatený goblin.
„Mám jen pár otázek. Všechno začínám pomalu chápat, ale potřebuji se o něčem ujistit…příteli“
„Ano?“
„Podle vaší mapy jste měli namířeno do Goblnic není-liž pravda?“
„Ano!“
„Tak co jste k čertu dělali tady? Přes šest set kilometrů daleko od města?!“ zakřičel Agmin a vyskočil z křesla aby si mohl bouchnout pěstí do stolu.
„My nevědět. Letět do města a pak být tady! Velitel z druhé lodě říct že mi utočit na Vás.“
„Myslel sem si to“ pokračoval pak klidnějším hlasem Agmin.
„Co vy s námi udělat?“
„Zřejmě Vás vysadíme v nejbližším lidském městě kapitáne. Jste piráti a piráti patří do vězení“
„Vy nás nemučit? Vy nás nezabít?“ Zeptal se zmatený goblin, který si začal nervózně okusovat své špičaté nehty.
„My ne, ale lidé vás zřejmě pověsí. To co se stalo není ani tak Vaše chyba, ale chyba kouzla…nemám na to žaludek abych se s Vámi babral“ oznámil Agmin a kývl na trpaslíka.
„Odveďte ho zpátky do cely!“ zavelel načež trpaslík znova nasadil pouta kapitánovi.
Agmin si sednul zpátky do křesla a hlavu vložil do svých dlaní. Všechno mu docházelo a rozhovor s goblinem ho ujistil v tom co si myslel. Ten parchant Rumpil, očaroval tu posádku. Stále ho pronásleduje i z celou posádkou. Svízelná situace se teď vyhrotila a Agmin očekával že další potíže brzo přijdou.
Na dveře kajuty kdosi zaťukal ale Agmi si toho nevšímal. Byl myšlenkami jinde.
Zaťukaní se znova zopakovalo, ale když ani na to Agmin nezareagoval, vstoupil do místnosti bez vyzvání kapitán von Gubern.
„Agmi?“ zeptal se potichu.
„Ach Dagu, jen pojď…aha… no co potřebuješ?“
„Chtěl jsem se jen zeptat, co máš teď v plánu?“ zeptal se opatrně von Gubern a sedl si na židli na které seděl před chvíli goblin.
„Musíme zakotvit v nejbližším městě a zbavit se těch vězňů“
„Nejbližší město je Lumhrad…ale jak se jich chceš zbavit?“
„Předám je tamní spravedlnosti. Ti goblini na nás zaútočili, protože je zotročil Rumpil svou chorobnou čarovnou myslí“
„Hmm. Dobrá…a co loď?“
„Tu si necháme“
„V tom případě musíme doplnit v Lumhradu i uhlí. Tahle loď ho má akutní nedostatek.“
„Jak myslíš!“ řekl zadumaně Agmin. „Teď mě nech…potřebuji si odpočinout“


K večeru se loďě přiblížily k prvnímu lidskému městu, jenž se nacházelo na hranici s pouštěmi a zeměmi s neúměrným vedrem. Hromová a Goblinbijec, jak přejmenovala posádka ukořistěnou loď, zakotvily na noc před městem, aby se ráno vydali vyjednávat s jeho pánem či starostou. Obyvatelé Lumhradu se zvědavě chodili dívat na vzdušné koráby, aby se ujistili že nejde o draky, či jinou létavou a nebezpečnou havěť.

Ráno za úsvitu se z obou lodí spustili žebříky a sestoupily z nich na zem členové posádek i se zajatci. Goblini, kteří měli na rukách železná pouta, se seřadili do špalíru. Kousek před nimi se tyčily brány města Lumhrad, které bylo zdejším hlavním centrem veškerého dění. Vysoké zdi a mnoho věží, opevněného města svědčilo o tom, že je více než často, v nějakém tom obležení, divokou hordou nájezdníků nebo dobyvačnou armádou barbarů.
Průvod vězňů vedený Agminem a jeho bratry se vydal vstříc městským uličkám a jeho obyvatelům.
Před hlavní branou je zdvořile vítal velitel stráží a městské vojenské posádky. Mladý muž v plátové zbroji se hluboce uklonil.
„Vítáme Vás vzduchoplavci z cizích zemí v našem městě. Jsem si jist že se Vám v Lumhradu bude líbit a že zde shledáte plno zajímavých předmětů a zboží ke koupi“ pronesl velitel svým tvrdým hlasem bojovníka.
„Jsem rád že nás zde tak vítáte. Mám v tomto města pár záležitostí k vyřízení, jež jsou neodkladné a musím Vám také sdělit, že naše loď byla přepadena gobliními piráty. Tady vedu ty zelenáče co přežili, a žádám tím o jejich uvěznění ve vašich kobkách…teda jen jestli jsou prázdné.“ pronesl zdvořile Agmin a uklonil se také.
„Ah… jistě…to se nějak zařídí mistře gnóme. Jinak ehm máte nějaký to zlato na útratu že jo?“ pokračoval dál kapitán, jaksi neformálním způsobem.
Agmin se tím zdál být zaskočený, ale pohotově odpověděl „Jestli tady máte nějaké skladiště s uhlím tak zcela určitě“
„Uhlí? Není problém…spoustu uhlí, spousta chlastu, spousta gnómích děvčat…ale i trpasličích“ dodal velitel, když uviděl trpasličí členy posádky. Velitel se zdál být roztržitý ale takovým tím šťastným způsobem. Oči mu stále těkaly z jednoho člena posádky na druhého, jako kdyby každý z nich představoval jeden malý zlaťáček v kase města.
„Slyšel Agmi? Mají tu gnómice. To bude skvělý!“ zaradoval se Bagoud a šťouchl Agmiho loktem.
„Nezapomeň že tu máme svoje povinnosti Bagu“ rozzlobil se Agmi, ale když se podíval na rozesmátý obličej Celestýna a zbytku posádky, došlo mu že se ve městě asi budou muset zdržet. Smrt kamarádů byla bolestná, ale teď a tady bylo nadosah rozptýlení, které se prostě neodmítá.
Velitel pokynul svým vojákům kteří se ujali řetězů jimiž byli spoutaní zajatci. Goblini se na Agmina šklebili a plivali před něj, když kolem něj procházeli.
„Měli jsme je pověsit sami Agmine! K čertu ještě se nám smějou ti parchanti zelení!“ vyrazil ze sebe Bagoud.
„Nech je být. Vše co chci je abychom už v bezpečí dopluli zpět domů. A pak našli toho parchanta Rumpila. Na nic víc nedokážu myslet.“
Agmin se rozloučil s lidmi a trpaslíky, které nalezly v zajetí na lodi goblinů. Ráno jim všem řekl aby zamířili zpět do svých domovů a dal jim dokonce něco ze svých peněz. Dva muži a jeden trpaslík však odmítli a zůstali na palubě Hromové. Rozhodli se zůstat, jako členové posádky. Získali tak novou sílu, ale na nahrazení té předcházející to bylo zoufale málo.

Agmin s ostatními vstoupil do města, v doprovodu velitele a jeho vojáků.
„Doporučuji navštívit hospodu „U Kance“ či „Pouštní Perlu“, vynikající podniky s vynikající obsluhou a ještě vynikajícím pitím za dobré ceny,“ řekl velitel.
Agmin zauvažoval, jestli v těch hospodách má podíl z každého cizince, který řekne že ho tam poslal on.
„Děkuji veliteli…?“
„Ach kde je moje vychování. Jmenuji se kapitán Utřizubis…Aladin Utřizubis“
„A mé jméno je Agmin kapitáne Utřizubisi. Jsem rád že se o nás tak staráte, ale já teď potřebuji hlavně vědět, kde jsou sklady s tím uhlím. Potřebujeme ho nutně k další cestě na jih“
„Bez problému gnómí příteli. Hlavní prodejce je na náměstí. To nemůžete minout. Je to přímo po týhle rovný ulici. Je tam spousta obchodů a krámů, ale nejlepší to budete mít u starýho obchodníka Al-Gumdáta. Ten se tady stará o centrální zásobování. Má krám hned naproti radnice. Nemůžete to minout.“
„Děkuji vám kapitáne. Teď nás omluvte.“
„Ale jistě…jen nezapomeňte navštívit naše hospody.“ řekl ještě mladý usměvavý kapitán.
Agmin se vydal ulicí jak mu bylo doporučeno. Místní domy, již byly stavěné v jednoduchém stylu jižních pouští a polopouští. Malé nanejvýše dvoupatrové domy, postavené ze sušených cihel, neměly většinou ani skleněné výplně ve svých oknech. Na rovných střechách se po většinu dne vyhřívali jejich obyvatelé. Některé bohatší domy byly omítnuté a natřené na bílo, dekorované jemnými modrými linkami. Další domy měli dokonce i vystavěné, na modro obarvené kopule, velkých rozměrů. Celý tento dojem města působil dost exoticky, kdyby se ovšem mezi nimi neobjevovaly i typické domy z oblastí severu. To značí špičaté střechy a dřevěné hrázdění. Zkrátka Lumhrad, bylo město na rozhraní a obsahovalo mnohé kulturní a architektonické prvky z různých koutů země.
__________________

Naposledy upraveno Arthur I; 17-01-2011 v 20:07.
Odpovědět s citací
  #7  
Staré 28-11-2010, 21:18
Avatar hráče oovvii
oovvii oovvii je offline
Kutnonoš
 
Datum registrace: Oct 2010
Příspěvky: 88
Odeslat zprávu přes ICQ oovvii Odeslat zprávu přes Skype™ oovvii
Standardní

to máme číst?to abych se hodil marod a nevylezal 2 tydny
__________________
nehrajete na s3 to je chyba!založte sí jí tady
mám rád ale sám je nežeru
92% teenagerů poslouchá hip-hop. Jestli patříš mezi zbývající 8%, hoď si to do popisu.
Odpovědět s citací
  #8  
Staré 28-11-2010, 21:28
Avatar hráče Arthur I
Arthur I Arthur I je offline
Kostlivý bojovník
 
Datum registrace: Jul 2010
Příspěvky: 12
Standardní

Citovat:
Původně založeno oovvii Zobrazit příspěvky
to máme číst?to abych se hodil marod a nevylezal 2 tydny
Číst to nemusíš :D já tě určitě nenutím :)
__________________
Odpovědět s citací
  #9  
Staré 29-11-2010, 07:14
Avatar hráče realdruid
realdruid realdruid je offline
Černý fantom
 
Datum registrace: Jul 2010
Příspěvky: 140
Standardní

Citovat:
Původně založeno oovvii Zobrazit příspěvky
to máme číst?to abych se hodil marod a nevylezal 2 tydny
Nemusíš to číst,ale přijdeš o super příběh
__________________


Děcka naučte se používat search a psát solidní příběhy(a pokud to nejde,nepište je)
S1-Druidifull,S2-Druidifull,S5-Druidifull,S1Tur-Realdruid
Za demenci by se mělo banovat-kdo souhlasí,hoďte si to taky do podpisu
Odpovědět s citací
  #10  
Staré 30-11-2010, 15:05
freestail
Guest
 
Příspěvky: n/a
Standardní

presne je to dobry
Odpovědět s citací
Odpovědět

Možnosti
Zobrazování

Pravidla přispívání
Nemůžete zakládat témata
Nemůžete odpovídat
Nemůžete přidávat přílohy
Nemůžete upravovat své příspěvky

BB kódy: Zapnuto
Smajlíci: Zapnuto
[IMG] kód:Zapnuto
HTML kód:Vypnuto

Přejít do sekce


Zobrazený čas je SEČ +2. Aktuální čas 16:22.


Běží na: vBulletin® Version 3.8.4
Copyright ©2000 - 2021, Jelsoft Enterprises Ltd.
Copyright© by 'Playa Games GmbH'